Basic HTML Version
zároveň střízlivým řešením představuje kvalitní pandán k samotné
budově. To jsou pozitiva současného stavu.
Poněkud spornější je řešení ostatních částí domu, kam zasáhla spíš
ruka projektanta současného a přání nynějšího majitele a uživatele.
Vzhledem ke snaze rozdělit příčkami trojtrakt původně volných
půdorysů hrozilo nebezpečí, že budou rozparcelovány i chodby ve
středním traktu o šířce 6,15 metrů. Naštěstí ale nedošlo ke zničení
jakékoli stopy po racionálním pojetí stavby. Do chodeb ovšem byly
vloženy jakési masivní hranolové „budníky“ s patřičným kancelářským
zařízením (kopírkami apod.). Zároveň byly mezi chodbou a kancelářemi
postaveny masivní příčky s žebrováním, v jejichž řešení se sice autoři
snažili najít strohý a racionální výraz, ale přece jen k jednoduchosti,
racionalitě, subtilnosti a pracovnímu charakteru objektu má hodně
daleko. Připomeňme si jen Karfíkův apel na to, aby kanceláře pro
vedoucí byly odděleny pouze transparentními příčkami z důvodu
kontroly a přehlednosti.
Paralelou k řešení nových interiérů je nástavba v úrovni střešní terasy.
Její plocha byla za komunismu z větší části zastavěna. Po odstranění
této nekvalitní druhotné vrstvy však bylo nutno řešit požadavky
krajského úřadu na zasedací sál. K němu byla přiřazena nakonec
i kavárna. Na terase se místo zahrady - kontemplativního místa
vytvářejícího oázu klidu nad světem práce - objevil hranolový prosklený
objekt byrokraticko-požitkářského určení. Z něho je pak možno vstoupit
do zachovaných postranních částí terasy. Odsud je úchvatný pohled na
lomozící Zlín, méně je tento pohled zajímavý směrem k nové skleněné
nástavbě. Ta působí nepatřičně a provizorně. Její hmota a řešení
průčelí s mohutnými a dekorativně rozmístěnými knoflíky a tabulemi
skel představuje trochu nepatřičný závan pozdního procovského
modernismu, zavěšeného mezi svět práce a kontemplace.
Je to podobné, jako když si dnešní uživatelé budovy přejí na místě
otevřených kanceláří vystavět uzavřené kóje ve všech podlažích, byť
z takového prostředí se rodí zahálka a možnost korupce. Ale taková
je atmosféra naší společnosti, takže architektům lze jen vyčítat, že
málo dbali na Karfíkova slova a že jejich hledání architektonického
tvaru a dispozičního řešení interiérů utkvělo v pozici nerozhodnosti,
nepřesvědčivosti a apatie. Jak to, že chodba nástavby na terase je
členěna robustní hliníkovou konstrukcí, jakou bychom očekávali
v případě samostatného objektu, ale ne u pouhé dělící příčky? Jak
to, že se nepodařilo lépe komponovat nový hranol s ohledem na jeho
začlenění? Copak jeho proporce, „dekorativní“ kabát a konstrukce
nemohly být lépe - invenčněji - vyřešeny, aby se vyrovnaly historickému
objektu? Vždyť se jedná o sídlo místního „parlamentu“. A ten by měl
být lépe začleněn do řádu stávajícího objektu, nikoli však substitucí či
analogií, nýbrž sebevědomým tvůrčím aktem. K tomu ale nedošlo. Co
však stojí za ocenění, jsou některé prvky - například hi-tech nástavba
na schodišti mezi 16. a 17. podlažím, jíž je vyrovnán rozdíl úrovní mezi
novým vstupem do kavárny a zasedacího sálu a mezi původní podestou
schodiště. Jen zamrzí, že subtilní skleněné zábradlí je řešeno s určitou
necitlivostí vůči detailu (nepřesnost zakončení hran). V celé budově
byl proveden nový vzduchotechnický systém s původními mřížkami
středního větracího tunelu, začleněny byly i repliky světel, odpovídající
těm původním. Výborné je i vtažení návštěvníků do objektu - kromě
expozice mám na mysli řešení markýzy v jižním vstupu s monumentální
číslicí 21 (opět parafráze Karfíkova původního návrhu - sic!) a
především kavárnu v horní nástavbě, což zajišťuje, že dům budou užívat
a poznávat nejen tamní zaměstnanci.
užity byly též přemístitelné příčky. Od tohoto schématu se odlišovalo
zčásti zachované ředitelské podlaží, rozdělené příčkami s vestavěným
nábytkem a s náročnějším řešením včetně mozaikových gumových
podlah a dýhovaných obkladů příček. Z toho nakonec tým zabývající se
stavebně historickým průzkumem budovy vyvodil koncepci památkové
rehabilitace objektu. Jak bylo zjištěno, budova byla z větší části
zachovaná. Nacházely se v ní autentické dveře, okna, klimatizace,
páternoster i technický unikát - kancelářský výtah J. A. Bati a další
komponenty, u nichž bylo nutno zvážit možnost jejich ponechání na
místě, popřípadě způsob rehabilitace, restaurování, repliky či náhrady.
Přístup ke stavbě a ke způsobu využití se hledal poměrně obtížně.
Největším oříškem bylo jednak řešení pláště budovy, jeho zateplení
a výměna oken, současně i přístup k zachovaným prostorám a vklad
současné architektury do objektu. V případě pláště nakonec došlo
ke kompromisu - původní ocelové okenní výplně zůstaly zachovány
v komunikačním severním křídle s výtahy, ve výtahových šachtách,
v ředitelském podlaží a v přízemní expozici, připomínající historii
objektu a dílo jejího autora. To však nebyl jediný problém - otázkou
zůstalo zachování rytmu, kompozice a řešení okenních os jako celku.
Z tohoto důvodu byla vyrobena nová okna, která svým členěním
připomínají okna původní a která byla zakomponována se zachováním
původních mramorových parapetů v interiérech.
Možná někoho napadne, že jde o neinvenční nápodobu, že nejde
o žádný tvůrčí čin. Někdy však je méně tvorby víc tvůrčí než
sebeprezentace za každou cenu. Okna se totiž neměnila z důvodu
výtvarných či obecně estetických. Šlo o ryze technický a ekonomický
problém - jak při současných normách zabezpečit budovu proti úniku
tepla. A v tomto případě mi výroba replik z nového materiálu a z vnitřní
strany odlišně členěných nepřipadá jako zbytečnost. Jedná se spíše o
zkoušku a ověření, že něco takového lze provést a že existují případy,
kdy je možno se domluvit na smyslu takovéto náročné operace.
I ředitelské podlaží vypovídá o pečlivém přístupu k obnově objektu a
o významu památkového dohledu. Kdo by byl schopen podobně řešit
podlahové krytiny, jaké se podařilo zjistit při průzkumu, a následně
je vyrobit za součinnosti jedné německé firmy? Dnešní stavebník by
to nezaplatil a architekti by ani nic takového nenavrhli, protože by
to před stavebníkem neuhájili. Zkrátka by byli bezbranní a nejspíš by
jim to nestálo za tu námahu. Jiným prostorem s připomínkou domu
je expozice v přízemí, která na malém prostoru nabízí návštěvníkovi
řadu zajímavostí - od ocelového modelu skeletového řešení domu
přes originální stroj vzduchotechniky z jednoho podlaží objektu,
portrét Vladimíra Karfíka od Petra Nikla, důvtipné vitríny představující
Karfíkovu tvorbu i samotnou budovu, originální kusy nábytku i nové
lavičky až po vchod a samotný kancelářský výtah J. A. Bati. V případě
výtahového unikátu došlo k pietnímu restaurování a částečnému
doplnění prostoru nezachovanými součástmi a k jeho zakomponování
do expozice jako muzeálního kusu výjimečné hodnoty. Přibližně
tentýž přístup byl uplatněn i v případě ředitelského patra, kde došlo
k přesnému replikování podlahových krytin, příček a k zachování
historického dokumentu - mramorové desky s textem znárodňovacího
dekretu z roku 1945. Ta byla po znárodnění umístěna místo busty T.
Bati v ose střední chodby. Na uvedené místo se počítá s návratem
podoby zakladatele světové firmy a deska byla osazena do kouta ke
vstupu do komunikačního severního křídla. Zůstala ovšem zachována
téměř in situ, což oceňuji jako příklad překonání obrazoboreckého
pojetí minulosti, které by bylo o to spornější, že nejde o deviantní
monument, nýbrž o dokument doby. Expozice v přízemí pak využívá
některé autentické prvky a svou výtvarnou nápaditostí, pestrostí a