Basic HTML Version
mému vůbec nejoblíbenějšímu architektovi, Mayumi Myawakimu. To je
Japonec, kterého už dnes asi nikdo nezná, nevím jak vypadá, jak skončil,
a naposledy jsem viděl číslo Japonské architektury z roku 1982, které mu
bylo věnované. Pak už jsem o něm neslyšel.
PV:
Mně ty Slušovice připomínají maďarský lunapark, jak se
prochází tím válcem...
SS:
Ale to je hrozně pěkné, ta velká hmota, uzavřená, která působí velmi
uchopitelně. V té výšce, podepřená zase jinými předměty, to je krásné,
to je jako by si to postavilo děcko z kostek, a tys to jenom nafoukl.
Neuvěřitelná svoboda.
PV:
Přesně takhle to je. Ale nevím jestli mezi zvětšeným a
postaveným dětským výtvorem a architekturou ještě nemá být něco,
co sice nedovedu pojmenovat, ale u Zeliny to nenacházím. V tomto
případě. U jiných jeho věcí třeba ano.
SS:
V těch Slušovicích mně to nevadí. Ale je fakt, že to není jenom růžové
- mívá zmatené provozy atd. Nemůžu zde vyloučit svůj sentimentální
vztah. Už od malička mám ten barák rád. Že byl veselý, oranžový, na
tom že byl válec, z toho jsem byl nadšený vždycky. A do dneška mně to
nepustilo.
KONCEPT
PV:
Máš za sebou VŠUP u Vrátníka.
SS:
To byl původně ateliér scénografa Josefa Svobody. Po něm ho vedl
Vrátník. To bylo výborné, já jsem každý semestr dělal barák i nábytek. Ve
škole byla skvělá stolárna, a tam jsme si realizovali prototypy, ve kterých
se to odevzdávalo. Oni ti jednak pomohli, a jednak sis na tom dělal
sám, a já vidím jako důležité, víc než cokoli jiného, dělat věci 1:1. A to už
možná souvisí s fyzickou přítomností stavby. Vrátník opakoval jednu věc,
která pro mě nakonec byla důležitá: Musí to být kompozice. Zapomeňte
na to, že to jsou okna, chovejte se prostě úplně svobodně a dělejte
kompozici. To jsem si zafixoval, byť jsem s tím občas nesouhlasil.
PV:
A téma architektonického konceptu?
SS:
No, Vrátník to občas vytáhl, ale neměl rád příliš intelektuální
přístup k architektuře, což mě pochopitelně sralo a samozřejmě jsem si
to sám pro sebe gradoval úplně na entou. Pro mě osobně, čím to bylo
intelektuálnější, tím to bylo lepší.
PV:
A u toho setrváváš, ještě pořád si to myslíš?
SS:
Myslím si, že se to stalo mojí součástí a už to ani neřeším. Že je to
mým naprosto základním stavebním kamenem. A že už se to děje nějak
samo.
PV:
Zajímá mě vztah mezi konceptem a samotným stavěním,
které je disciplínou v jádru věcnou. Stala se tobě někdy věcnost
sama konceptem? Narážím tím samozřejmě na“novou věcnost“
funkcionalistů.
SS:
Viděl bych to víc kahnovsky, nebo blízko Kahnovi. Myslím si, že
architektura opravdu někde je, jenom ji stačí vidět a vzít... a na to, abys
ji mohl uvidět, musíš projít konceptem nebo pracovat s ním a tím se
dostáváš k tomu stavu a stádiu, kdy jsi ji schopen vidět. A samozřejmě, to
už je potom věcný jednání, že ji vezmeš a uděláš. A to, jestli se už nějak
cvičíš v tom, jak ji udělat nebo neudělat, jestli sám sobě kladeš překážky,
to už je jenom cesta k tomu. Vezmeš ji a tím objevíš ten kus prostoru,
který někde mimo tebe existuje...
Odpověděl bych tedy, že se pro mě asi čistá věcnost stala konceptem.
Než se dostanu do toho stavu, kdy to uvidím (architekturu), tak nastavím
parametry, a ty nastavím tak, že z toho pokud možno omlátím všechno
zbytečné. I když tam někdy dám parametr, který by připadal zbytečný
někomu jinému. Třeba když už jsme u té Kroměříže, tak tam byla ta
snaha, i když ne od začátku, aby ten prostor vyjevil nekonečnost. To byl
jeden z těch parametrů, a je otázka, nakolik je věcný a nakolik ne. Já
myslím, že je hodně věcný.
JAZYK
PV:
Máme architekturu chápat i jako jazyk?
SS:
Nevylučuji, že by mohla být jazykem, ale já usiluji o to, aby jím
nebyla. Možná proto se mi líbí ta nafouknutá dětská skládačka.
PV:
Ale zrovna Loos, tuším, někde říká, že rychlost změny
architektonických forem nemůže být příliš velká, protože nesou
významy podobně jako řeč, a náhlou změnou bychom ztratili
schopnost domluvy.
SS:
To já netvrdím, že to tak není, ale podle mě to není to, co je u něj
důležité. Osobně usiluji, aby to tam nebylo vůbec.
PV:
Možná otázka stojí tak, jestli to tam může vůbec nebýt.
SS:
Myslím, že to je správná otázka, ono to tam nemůže nebýt, ono to
tam vždycky tak či onak je. Ale prostě usiluji o to, aby to tam nebylo, s
tím, že je mi jasné, že se nanejvýš dosáhne toho, že tam toho bude co
nejmíň. Zcela záměrně když navrhuji konkrétní budovu, tak si ji zkusím
představit naplněnou úplně jiným významem, a chci, aby mohla být i pro
ten jiný význam, takže záměrně to demoluji, jakoukoli narativnost, kterou
by to mohlo mít. Například teď knihovnu jako bytový dům. Samozřejmě
vevnitř by musel být úplně jinak, ale zkoušel jsem o ní takhle uvažovat,
jestli by i to unesla - a unesla.
OBJEKT
PV:
Dovedu si představit, že se například zlínská fabrika stane
univerzitou. Očešou se skelety, zbude struktura a ta se nově naplní.
Takhle by nezávislost funkce a formy mohla fungovat. Ale jestli ti
dobře rozumím, tak to je opak toho, o co ti jde.
SS:
Ano, přesně tak, já chci těleso, já nechci strukturu, protože mě
připadá, jakoby se ta struktura snažila vplynout do té přírody, do krajiny,
a to já nechci. Já chci, aby to bylo těleso, které je tam vsazené, které
si nehraje, že do toho patří, které mi nadále nechává svobodu vidět tu
krajinu bez něj. Protože je natolik cizí, že ji můžu vidět bez něj.
PV:
A nedovedeš celou strukturu Zlína vidět jako těleso položené do
krajiny? Jako geometrický obraz položený do krajiny?