Basic HTML Version
SS:
Ale ano. Zlínské baráky jsou zavřené do sebe vždycky, včetně těch
továrních. Měl jsem na mysli jiné struktury. Ty, které vrcholily koncem
osmdesátých let, rozvláčné, u kterých nevíš, kde to začíná a kde končí,
sračky, které se odvozovaly z ludračeného brutalismu Smithsonových. V
Německu se to hodně dělalo, když nevíš co, tak uděláš nějakou strukturu,
která vede od nikud nikam, tak to nemám rád. Ale ve Zlíně je to jinak.
To stačí vhodně zvolit proporci a už se to uzavře do sebe a je z toho to
těleso.
PV:
Považuji pro Zlín za nepříliš šťastné vytváření veřejných prostor
v podobě platforem - to, co má například Utzon pod operou v Sydney
(nemyslím tím samozřejmě střešní terasy zlínských budov).
Domnívám
se, že tyto platformy nejsou pro Zlín vhodné kvůli charakteru krajiny
- na svazích údolí je to princip zbytečný a město jimi ztrácí svoji
přehlednost. Mexičtí Indiáni
(podle Utzona/iii)
navršenou terasou
naopak překonávali rovinný horizont pralesa, aby přehled získali.
Zlín funguje tam, kde krajina běží plynule pod domy, s americkou
jednoduchostí: Když stavím dům, natáčím ho na vrstevnici tak, abych
minimalizoval zemní práce, když chci parkovat, tak prostě rozleju
asfalt a parkuju na louce. A to se možná blíží tomu, čemu ty říkáš
objektový přístup.
SS:
Objektivní.
KLIENT
PV:
Klient. Co necháš na něm?
SS:
Strašně moc mu nechávám. Já mu nechávám rozhodnout úplně
všechno. Já si tím supluji to, že hledám nějaký vzorec na to, kam by
věc došla, kdyby byla nějak naprogramovaná, to znamená za hranici
představitelného. Snažím se podvolit každému požadavku, pokud za
ním necítím vůli ke konfrontaci. Pokud k němu mají jakýkoli důvod,
byť iracionální, ale je to důvod, který je upřímný, tak prostě na to
přistoupím. Ne ale na požadavek sentimentu. Samozřejmě jsem párkrát
řekl ne, ale to jedině když to bylo za hranicí vkusu. Vkus chápu jako
schopnost dát nesouvisející věci dohromady tak, že vytvoří nějaký
systém, ve kterém se dá orientovat. A v momentě, kdy má někdo
požadavek, který nezapadá do systému, nebo je destrukční, tak bych na
něj nepřistoupil. Já myslím, že vkus má většina lidí. Když je to opravdový
nevkus, tak je to patologický jev. Tam je něco narušeného v myšlení, i
na ostatní lidi to působí destrukčně, rozhodí je to. Ne, že to někdo nemá
in, nebo že je tam něco, co je zdánlivě stylově nesourodé, protože ten
systém je myšlenkový a může být velice složitě strukturovaný a může to
být systém člověka neinformovaného. Spíš když vidíš, že je to produkt
nějaké úchylky, narušení, že ten člověk jenom chce ty věci mít a vlastnit.
Že v tom prostředí jsou jen proto, že mu to nedalo, což poznáš.
MODERNÍ
PV:
Je důležité být původní?
SS:
To říkal Vrátník, že epigon není ten, kdo to udělá později, ale ten
kdo to udělá hůř. A zpravidla to udělá hůř ten, kdo to udělá první, takže
veškeré průkopnictví je dobré si strčit za klobouk. Já jsem k tomu doplnil
tu druhou půlku.
PV:
A je důležité být moderní? A co to znamená?
SS:
Především to znamená, že je ti nepříjemné to staré. Protože dějiny
lidstva jsou neuvěřitelně kruté, a není kam se vracet, ani o den. Ale
přitom se tomu minulému nechceš mstít. Prostě se k tomu postavíš tak,
že tomu uznáš právo na existenci. A jdeš dál. Máš nevyhnutelnou potřebu
od té minulosti odejít. A od té neodejdeš tak, že to nějak demonstrativně
zničíš nebo zhanobíš. To dělá nemocný člověk. Ty máš potřebu to
překonat, aby z toho něco zůstalo.
PV:
Ty tu kontinuitu potřebuješ mít doloženou?
SS:
To je ten modernismus. Moderní lidé jsou ti, kteří tenhle pocit mají
na věky, od nepaměti.
PV:
Naproti tomu může být druhá kvalita - tabula rasa. To, že nemáš
to minulé v zádech. Někde jsem četl, že moderní kostel je absurdum,
protože pravý modernista se modlí pod širým nebem. To, co říkáš ty,
mě docela překvapuje, ostatně usvědčíš se, myslím, z vyzývavějšího
postoje k minulosti.
SS:
To je tak, že se od ní musím osvobodit. Vnější znak toho, že jsem
osvobozený je, že ji ignoruji a nechám ji na pokoji.
PV:
Ty se bojíš té likvidace, která bude zdrojem sentimentu. Tabula
rasa už tu byla tolikrát nastolovaná za cenu utrpení, že moderní
duše raději dospívá do fáze uznání. Ale hrozí, že ji to stáhne
jako vír. Metoda vyčištění stolu měla výhodu v tom, že například
funkcionalisté byli skutečně silně emancipovaní od minulosti.
Takového kvalitativního skoku už ale - tím širším uznáním - možná
nebudeme schopni.
SS:
To bychom měli být. Člověk by si to měl zlikvidovat v hlavě a vysrat se
na to. Když někdo chce být historik, ať o tom přemýšlí. Mně připadá jako
tvrdší postoj to ignorovat, než to likvidovat.
PV:
Jsi architekt, který si postaví vlastní dům?
SS:
Ne, už jsem se rozhodl. Já chci mít byt ve městě... Konec konců nějaký
dům, až budu hodně starý, mít můžu.
PV:
Nějaký barokní.
SS:
No, i barokní by mohl být. Ale jak taky říkal Slovenčík, když byl na
výstavě jednoho keramika: Laďo, ty tvoje věci by byly dobré, jenom bys
to musel vzít a pustit na zem, aby z toho opadaly ty sračky. Tak já bych to
udělal s barokem.
Brno 13. 10. 2002