Basic HTML Version
SS:
No, moc nepočítá. Říkal jsi Jurkovič, Japonci, dřevo, já bych doplnil
Kaplický, protože já jsem to začal dělat pod vlivem Kaplického. Zcela
jednoznačně.
PV:
Nevím o tom, že by něco takového dělal.
SS:
On to nedělal. Já jsem chtěl být jako on, pod vlivem jeho argumentu
hmotnosti stavby dělat jako on, ale nedělat to, co on. To bylo ještě
na škole a těsně po ní, tak v první polovině devadesátých let. Kaplický
je absolventem VŠUP a měl tehdy v Praze dvě přednášky. Já jsem ho
obdivoval a obdivuji ho do dneška. Ale časem mi jeho architektura začala
připadat málo svobodná, oblíbil jsem si Rietvelda, jako souputníka
Mondrianova. A tam se mi zdálo, že je té svobody víc, než u Kaplického.
Pak jsem zjistil, že je svobody ještě víc u Loose. Ale Mondrian objevil
kosmy, které vědci mikroskopem nebo složitými měřeními objevili o
dvacet let později. Z toho Kaplického mi ale zůstal, a to si myslím, že je
důležité, ten argument co nejnižší hmotnosti. Až teprve později mi došlo,
že by se to taky nemělo přehánět, a že ta hmotnost by neměla být ani
moc nízká, že by měla být správná - tedy ne moc velká a ne moc malá.
Ale že by měla být v podstatě nejmenší možná - jak je přiměřené. A tehdy
přišly na stůl ty první menší věci, tak jsem si říkal: skleněnou bublinu z
toho neuděláme, to asi neprojde, a tak přišlo to dřevo. Samozřejmě, že
tam bylo hodně postranních vlivů, ze začátku to byl hlavně Šik, který
byl tehdy taky v Praze velice populární. Ale mě to nezajímalo z toho
tradicionalistického hlediska. Díky tomu jsem třeba právě v těch kůlnách
okolo baťovských domků objevil hodně, řekněme výtvarné abstrakce, pro
mě to znamená vlastně svobodné. A pokud jde o stárnutí: Samozřejmě
tam ze začátku byl takový ten anarchismus - však ať to shnije za dvacet
roků, mně je to u prdele. Tento postoj hrál roli, to pohrdání tím trváním,
ale já tím nepohrdám. Jen myslím, že lidi potřebují práci pořád a dřevo
je materiál, který prostě naroste, shnije zhruba za stejně dlouho jako
naroste, a stejně lidi podle mě moc pracovat nemusí, ale spíš chtějí než
musí, a tak mají práci - můžou to z těch dřívek seskládat znova. Navíc
baráky jsou staré třicet let a každý to rozmlátí, protože v nich shnijí
trubky a nevyhovuje to prostorově. A nakonec i tam, kde se udělají jádra,
zjistíš, že ten barák se rozmetá skoro celý, když se ty instalace vyměňují.
Takže to je podle mě falešný. Ale co se ukazuje, myslím si, když se třeba
dělala Univerzita ve Zlíně, přes všechny výhrady, kterých by bylo moře,
ten baťovský konstrukční systém a vlastně celá baťovská architektura ty
změny snáší dobře. Konec konců i ty půldomky to vlastně snáší dobře. V
zásadě se to do toho domku všechno vleze a chce to malou přístavbu. A
je to žádané bydlení, velmi žádané. Lidi jsou od sebe tak akorát daleko,
aby je nesralo, že jsou moc ušlapaní, ale aby se ani necítili sami.
PV:
Souhlasil bys s přestavbami baťovských obytných čtvrtí či s větší
volností při stavebních úpravách těch domků?
SS:
Já bych jim nedovolil samozřejmě vůbec nic, protože ty baráky
si nepostavili, ty jejich nejsou a ani města nebyly, to je ukradlo, bez
diskuse. Je to prostě hodnota, kulturní a památková, a tak se bude
chránit, a když se to někomu nelíbí, tak ať jde jinam, že jo.
PV:
Ke komu v kontinuitě zlínské architektury, když to vezmu tak
chronologicky - Kotěra, Gahura, Lorenc, Karfík, Drofa, Voženílek,
Kubečka, Plesník a další - máš nejvřelejší vztah?
SS:
K Lorencovi. No, nechtěj slyšet jiného, já si fakt myslím, že jenom k
tomu Lorencovi.
PV:
Pro mě tvoje věci ale mnohem víc souvisí s lapidárním Gahurou.
SS:
Třeba Gahurův kostel v Míškovicích - to je věc, jedna z těch, co mám
nejvíc rád. Karfíka jsem zbožňoval, neuvěřitelně. I dnes se mně líbí jak
byl takový pragmatický. On to prostě dělal tak americky. Asi si myslel, že
to všechno nemůžou být ty kostky. Ale ony můžou... Ke všem mám ale
takový ambivalentní vztah. Ale u toho Lorence - proti němu nemám ani
Ň. To je prostě dokonalý příklad.
PV:
Zajímá tě při tom morální profil?
SS:
No samozřejmě. Zásadně.
PV:
Takže to nevnímáš jen výtvarně architektonicky.
SS:
Asi ne, ale já to nedokážu oddělit. Já bych řekl i výtvarně, on je z
nich největší rocker, on je nejtvrdší, jednoznačně. Tam není sentiment,
v těch věcech. Ani špetka. U Gahury ho v některých věcech nacházím, u
Karfíka trošičku, ale možná takový ještě zkurvený do pop-artu. Kdežto
u Gahury je opravdový. To je od srdce. Zatímco Karfík, ten to vzal jak
kuchař koření: Tak to tam dáme, tady to máte. Hotovo. Z těch baťovských
a pobaťovských mám ale nejradši Drofu. Plesník má krásné věci, ale na
mně je to místy už moc jemné.
PV:
Myslím si, že bych Gahuru, mluvil-li jsi o morálce, vedle Lorence
postavil - v tom jeho titánském buď a nebo. S Baťou stál a padal.
Nebyl naprosto konjunkturální. Neuměl to. Lpění na Zlínu mu bylo
osudové.
SS:
Já bych řekl, že je to určitě tak, jak říkáš. Kostel v Míškovicích,
jeho vlastní náhrobek nebo kříž na hřbitově, to je něco, pro co nemám
přirovnání. To už pro Lorence bych našel přirovnání. Ale pro toto ne, jak
je to ohromné. Ale moje preference, to je čistě estetická záležitost, otázka
temperamentu.
PV:
A Jurkovič?
SS:
Líbí se mi ten oblouk, co dokázal opsat až k sanatoriu v Bratislavě.
PV:
On mi v kontextu přelomu století připadá neuvěřitelně svobodný.
Byli i jiní, třeba Letzel odešel do Japonska a vzal to za úplně jiný
konec a určitě jich bylo víc. Ale v Jurkovičovi to Japonsko hodně je,
i pod tím lidovým tvaroslovím. Luhačovice, myslím, jsou silné tímto
způsobem.
SS:
Pro mně je to novinka, takhle se nad tím zamyslet. Já jsem ho měl
příliš rád v době, kdy kulminovala postmoderna. Dal jsem si ho do
takových konotací, které nejsou úplně přiměřené. Ale co je zajímavé, u
Jurkoviče - na rozdíl od Gahury - mně nikdy sentiment nenapadl. Vždycky
jsem tam obdivoval tu lehkost. Tu nehmotnost, ty skleněné baňky
(luxfery) narvané k tomu dřevu, prostě to může jít Kaplický do prdele.
PV:
A když k tomu přijdeš a zatlačíš na to rukou, tak se to takhle
prohýbá, ty luxfery v tom hrázdění. Neuvěřitelné. Teprve nedávno
před to přidali tyčku, aby tam někdo neprohučel když padá ze schodů.
SS:
Ale ty jsi mezi zlínskými architekty zapomněl zmínit Šebestiána
Zelinu. A to byl frajer. Ve Slušovicích je parádní, na dostihové dráze. To
mně připomíná Japonce v té době, taková skládačka. Trochu se to blíží