Basic HTML Version
PV:
Myslím, že to cizelérství se ve Zlíně nestane, což nejde říct o
Brně, napájeném prvorepublikovými jemně dělanými věcmi, které -
pokud si je nastavíme jako normu - nám mohou zkomplikovat přímou
cestu k formě.
SS:
Záleží na tom k jaké formě. V Brně je přímá cesta k brněnské formě.
Teď nemůžeme říct, která je lepší. Každá je jiná. Ale pravda - možná pod
otcovým vlivem - žádný velký sraní s tím, tento přístup samozřejmě
mám. Občas si chci zkusit něco fajnovějšího, ne že bych to neudělal, ale
pak to roztrhám a už to nezařadím do projektu. Na barákách, kde jsem to
udělal, to dobře nedopadlo.
PV:
Nevybočuje z té přímé cesty kroměřížský rodinný dům na
Barbořině?
SS:
No, kdybys to viděl, on moc jemný není. Ten detail tam nikdy není
moc sofistikovaný. On je dobře udělaný, a hledělo se na to, a občas
se to muselo i nakreslit, aby byl dobře udělaný. Ale ten detail je jen
jednoduchá myšlenka, není za tím další práce. Vždy jsou to jen věci
přesně uříznuté a dané k sobě, není tam ten mezičlánek, i když by tam
mohl být. Ale musím říct, že ve Zlíně, kde je ta forma taková jednoduchá,
mi některé věci chybí, typu Mánesa od Novotného.
PV:
Když se ale budu na baťovskou architekturu dívat jako na
výtvarnou strukturu, nemusí jí pak být tvoje domy, na které se dívám
jako na výtvarná díla, tak vzdáleny.
SS:
Nedá se říct, že by z baťovského Zlína nečněl ten schematismus.
Ale když znám jiná města, která mají historický základ, tak Zlín - i jak si
vybavuji dojmy z dětství - to je oproti nim jednoznačně výtvarný zážitek.
Nikde jinde nic takového není. Myslím, že je to nejlepší město na světě.
UCHOPITELNOST
PV:
Při přípravě minulého dílu tohoto seriálu zmínil Emil Přikryl svůj
zájem o vlastnost architektury, která by se dala (ale jen velmi volně)
nazvat haptičností. Takřka slovníkově pak haptičnost popisuje ve své
knize Parallax Steven Holl.
SS:
To rád slyším. Já pro sebe používám termín uchopitelná architektura
- nebo odnosná, jakoby se dala uchopit a odnést. To je možná míněno už
trochu jinak, ale myslím, že se to tomu termínu blíží.
PV:
Chápeš to jako antipól té architektury, která usiluje o
nehmotnost, možná i neuchopitelnost - nenapadá mě zrovna jiný
příklad než Muzo v Praze?
SS:
I věc, která je téměř virtuální, může být haptická. Nemusíme jí už
říkat haptická, ale třeba nadechnutelná. Kdysi byl článek v Mladé Frontě
k výstavě Chipperfielda, a ten měl titulek Básník fyzické přítomnosti.
To slovní spojení „fyzická přítomnost“ to odráží. Souvisí s tím úloha
detailu a materiálu. Pokud je na domě vidět, že architekt strávil moc
času nad tím, že si hrál s kdejakou pitomostí, nutně to znamená, že ty
kila myšlenek nedal do něčeho architektonicky podstatného. Já ty věci s
upoceným, přenavrhovaným detailem považuji za nehaptické.
PV:
Takže se dá říct, že ti o tu uchopitelnost jde.
SS:
O to mně jde, zásadně.
KUBISTÉ
PV:
Pokud vím, zajímá tě vztah Loosových domů a kubismu.
SS:
Určitě. Já mám takový oblíbený odstavec od Georgese Braqua, kde
říká jak objevili prostor, když promítli čas, pohyb do obrazu. Nakreslili
profil a přes to malovali ánfas. A to samé se stane, když se ti najednou
chová půdorys domu jako řez, nebo je podobný. Teď nevím jestli záměrně
nebo náhodou. Tak najednou se do té architektury dostane čas. Tam se
objevil nový prostor, který klasicizující (já všemu před Loosem říkám
klasicizující) architektura neumí. V tom se zásadně liší, tam se odehrála
ta revoluce. Podle mě se tam objevil prostor. Další kus prostoru, protože
prostor je nekonečný. To je věc architektury, že neustále objevuje. Každým
skutečným architektonickým dílem se kus toho nekonečna objeví. A může
se i znovuobjevit. To si myslím je stejně cenné (nepominutelný význam
postmoderny). Prostě objevuje se prostor, a u Loose se ho objevilo o
notný kus víc, než před ním. Proto to bylo tak důležité období a taková
revoluce.
PV:
Martin Hilský píše ve svých Modernistech (Eliot, Joyce, Woolfová,
Lawrence)/ii, že jejich odlišnost spočívala v tom, že začali nově chápat
čas a prostor. Rozlišuje přitom prosté popisování tohoto jevu od jeho
přímé realizace literárním dílem. Chci v té souvislosti připomenout
polemiku o tom, zda kubističtí architekti jenom mechanicky
nepřevedli malířství do svých forem. A jestli naopak někdo jiný - ty
říkáš Loos - nebyl vnitřně svázanější s podstatou věci.
SS:
Loos byl samozřejmě lepší a byl s tím svázán hlouběji, ale já myslím,
že to nebyli štukatéři, ti kubističtí architekti. Když jsem viděl poprvé na
vlastní oči ten nábytek - tam je to nejsilnější - to vypadá, že to chodí, ty
věci před tebou. A když jsem potom vystoupil na Výtoni u těch baráků,
tak jsem měl pocit, že mě to spolkne. Takže určitě se jim to povedlo - v
něčem. Ale nepovedlo se jim to tak důsledně, jako Loosovi. Oni toho tolik
neobjevili. Ale pochopili to správně.
PV:
Když jsme u Loose: Co takhle architektura bez architektů
(dnes
například ksa)
?
SS:
To se mně zdá strašně zábavné se toho zbavit. Však to už je toho
dávno zbavené (smích). To už nemusí zkoušet, to už tady je. Architektura
bez architektů, to tady sviští... Já bych je strčil do Jeseníka ať se tam
porozhlídnou - a tam zjistí, jak to jede - architektura bez architektů. Není
potřeba architektů, ano! Prostě udělejte nám fasádu, ať nám to projde
přes památkáře, hotovo. To je ta účast architekta. Zkonzultuje to a borec
si to zbastlí sám. Borec má průmyslovku, on to nakreslí, on má stavební
firmu, tak to zrovna postaví a je po prdeli. Co na tom řešit.
ZLÍNSKÁ ARCHITEKTURA
PV:
Jurkovič, dřevo, Japonci, opět - myslím si - to patří ke Zlínu, i
k tobě. Emil Přikryl v minulém díle tohoto seriálu hovořil o tom,
že u Japonců je zajímavé, jak se stárnutím materiálu, degraduje i ta
duchovně-obsahová stránka stavby. U nás je to naopak. Zajímalo
by mě, jak to vidíš v kontextu toho, co děláš, protože si myslím, že
dřevěná architektura by s tím měla počítat.