Basic HTML Version
stokrát víc, ale daleko víc procovsky. Mrakodrapy, ne rozmanité věci. U
nás je totiž jeden velký problém, že jsme tak zatížení tím mindrákem,
tou historií, tou přítomností historie, že otázka: já to potřebuji všechno
zničit, o které jste mluvil, je skoro na místě. Neuvěřitelná zátěž, ke
které se každý vymezuje. Ale problém je, že by to všechno muselo
být dělané ve velké kvalitě a my tu kvalitu nedosahujeme, nemáme
od toho ten odstup a zaplaťpánbůh že toho nestihneme víc zbourat. Je
například jasné, že když se všichni dohadují, kam se má postavit nová
filharmonie nebo já nevím co, no tak některé věci musejí stát v centru
města a musí se něco vybourat. Mám pocit, že v tomto uvažování jsme
ještě vůbec nedospěli a hlavně – nevíme, jak se v tom máme chovat,
a máme strach se vůči tomu chovat chytře nebo nepředposraně,. My
jsme si povídali s Tondou Kosíkem o kontextu, pozvali jsme ho, protože
děláme teď se studenty Staroměstské náměstí
4
. A on říkal jednu věc,
která je pravdivá: že kontext je v určitém slova smyslu berla. Vždycky
o něm člověk uvažuje, vždycky o tom místě uvažuje, ale kontext, tak
jak je chápaný - jako přítomnost dvou sousedních domů, je naprostý
nesmysl. To je kontext zúžený, jenom kazí věci a prostě je srovná do
průměru. Skutečný kontext je daný víc místem, celkovým dopadem,
než tím zúženě braným vztahem. Berla kvůli tomu, že se na ni všichni
odvolávají jak v dobrém, tak ve špatném. Pravda přitom je, že právě u
těch výjimečných věcí se člověk na ten kontext neptá. Velmi často věc,
o které se nedá říct, že se kontextu vyhýbá, jej naopak vnáší, protože
se stane součástí toho kontextu a určuje kontext nový. Zapadne do
toho naprosto logicky a ty primitivní jakoby kontextuální vztahy
neposlouchá, ale zároveň, když je dobře udělaná, tak všechny ty špatně
postavené kontextuální otázky, které by normálně přišly na přetřes,
vlastně odrovná, vyloučí, protože jsou nepatřičné. Kdyby se všechno
chovalo podle předpisů těch duchů omezených, tak to celé zkamení v
nehybné struktuře.
PV:
Vždycky když přemýšlím o tom, jak zasáhnout do nějakého
staršího domu, a obzvlášť u moderních, třeba funkcionalistických
staveb to je kardinální problém, napadne mě souvislost
s překládáním literatury. Když se v anketě ptali Jana Zábrany5 do
jaké míry se ztotožňuje s autorem, kterého překládá, a do jaké
míry si zachovává odstup, a která z těchto dvou poloh je podle
jeho mínění spíše na místě, odpověděl takto: Neztotožňuji se s
předkládaným autorem nikdy. On a já jsme dva různí lidé se zcela
rozdílnými úkoly. On věc napsal, já ji mám přeložit. Právě jen
přeložit, nikoliv ji napsat za něho. Mohu překládaného autora
obdivovat, mohu jím být uchvácen, mohu jej milovat, mohu se
mu posmívat, ale neztotožňuji se s ním. Nevím, proč bych to
dělal, nevím, jak by to mohlo prospět mé práci. Pro překladatele
jsou nezbytné dvě věci: pochopit a umět. Všimněte si, že o
„sebeidentifikaci“, o „vciťování“ a „splývání“ s překládaným
autorem hovoří zpravidla nepříliš dobří překladatelé... Abyste
mi dobře rozuměli: netvrdím, že neexistují inspirované překlady.
Jistěže existují a patří k nejlepším. To je ale něco jiného, s nějakým
„ztotožňováním“ to nemá co dělat.
Kdybyste měl Vy obnovovat budovu školy architektury AVU, jak
byste postupoval? A pozorujete-li ji dlouhodobě, což asi děláte, co
říká o Janu Kotěrovi a Josefu Gočárovi? Mám pocit, že u Kotěry s
léty ubývalo optimismu. Mimochodem: budova není barevná a Vy
chodíte v černém.
EP:
Já nevím, tam jsou, řekl bych, dvě věci. Jedna se týká trochu
toho překládání, a jakési reinterpretace v jiném jazyce. Já jsem
kdysi četl jednu knížku, ale jenom úvod, o psychologii jazyka.Tam
tvrdí, že například teorie relativity musela vzniknout v němčině,
protože skrz němčinu, skrz její vnitřní strukturu byla jednoduše, nebo
nejjednodušeji vyjádřitelná, že překlad té teorie do angličtiny a její
vysvětlení bylo složité kvůli struktuře jazyka. Petr Vaďura mi pak
potvrdil - a to bylo v té knize taky - že Eskymáci se dívají na obrázky a je
jim jedno, jestli je mají vzhůru nohama. Je to prý kvůli tomu, že nemají
výraz pro nahoře a dole, protože nemají ten horizont. Takže si myslím,
že člověk neumí vlézt jinému člověku do kůže, neumí být v jeho jazyce,
neumí být v jeho myšlení. Věta o nesdělitelnosti uměleckého zážitku
s tím trochu souvisí. Člověk si potřebuje nejdřív definovat, čeho chce
dosáhnout. A potom je tu druhá věc, že když člověk - já nevím, jestli to
je překlad - transformuje dům na něco, co je většinou spojené s novou
funkcí nebo s novým tlakem, je to myslím si, velká výhoda. Mám jednu
knížku, která se jmenuje Příčné myšlení, a přišel jsem na to, že Stirling
myslel příčně. Jde o to, že si člověk připraví podmínky velmi složité, dá
věci do skoro neřešitelných situací, rozehraje tu hru tak, že ani neví, jak
skončí: takové ty Stirlingovy uzly, kdy on to celé mohl udělat jinak, ale
udělal to tak, že konflikt různých funkčních, konstrukčních a já nevím
jakých tlaků sám organizuje, a potom ho vyřeší. On sám udělá tu hru
takovou, aby ji někdo musel velmi složitě řešit, a on ví, že on ji vyřeší.
A že ji vyřeší brilantně, a všichni budou zkoumat, jak to celé vzniklo.
Je to převedení estetického problému na filozofický, ale v té geometrii
nebo v té mechanice řešitelný. Je to do šířky jdoucí myšlení, není to
myšlení hluboce koncepční, že by člověk vymyslel nějakou teorii. Právě
spíš start té teorie, rozšíření na to, že do toho zahrnu úplně všechno,
co můžu, a všichni mají strach, že když to příliš roztáhnu, tak mi to
uteče mezi prsty a už to nedám dohromady. Člověk si vlastně vypíše ten
úkol velmi komplikovaně, o to komplikovaněji a složitěji, jak ho chce
vyřešit, i když ten výsledek na konci může vypadat velmi jednoduše. A
to je to, co umožňuje třeba přestavba. Když člověk rekonstruuje stavbu,
tak někdy nastávají věci, které by za normálních okolností neměl dost
odvahy udělat. Stirling tu odvahu měl. Ten si to zkomplikoval tak, že
to udělal. A co se týká naší školy, člověk přijde na to, že to je mistrně
udělaná věc. My to musíme teď měřit, dávat dohromady, od té Gočárovy
dostavby neexistují plány. Člověk si uvědomí, když kolem ní chodí,
jak fantasticky hmotově působí, jak je vevnitř skvěle zorganizovaná.
Člověk by asi potřeboval daleko větší impuls, aby s tím měl potřebu
něco dělat, když to funguje. My od toho očekáváme jenom zapojení
suterénu do celé struktury, protože tu plochu potřebujeme, když z
ní vypadly kotelny a servisní věci. Nikdy jsme neměli tendenci v tom
domě dělat něco, co by nesloužilo. Chceme se k tomu chovat naprosto
standardně - technologické věci se musejí vyměnit. A nemám pocit,
že bychom se něčeho dopouštěli, když vyměníme topení, osvětlení
a záchody za současné. Ale všechny dveře a všechna okna, když jsou
funkční, nehodláme vyměňovat jenom kvůli změně. My tam chceme
udělat jenom zanedbanou údržbu.
PV:
Takže stavba zůstane černošedobílá?
EP:
Já myslím, že ano. Člověk si ale dokáže představit, že kdyby okna
ztratila dělení a byla by tam velká skla, která by se určitě dala zastínit,
dokonce otvírat, že by ten dům získal daleko víc své podstaty, byl by
daleko přímější. Něco podobného jsme řešili na veletržním paláci.
PV:
Tam ale zůstala okna členěná…
EP:
Okna tam zůstala, byla ale změněna. Nebyla už z válcovaných
profilů, jsou to jekly. Ponechání oken s sebou ale nese problémy
odstínění, té orientace na dvě strany. Byla to vlastně bedna s dvěma