Basic HTML Version
dvoranami uprostřed, měli jsme nápad, že se z toho zvenku udělá
model, že tam bude veškerá profilace a členění oken, ale bude to
jako na sádrovém modelu, bude to všechno zazděné, jako ekzámpl té
architektury.
PV:
A světlo by šlo jenom zevnitř?
EP:
Světlo by šlo zevnitř, stejně je to pořád zastíněné. Anebo, když
jsou tam pásová okna, že by člověk šel v tendenci těch pásových oken,
že by prostě dneska dokázal udělat ta pásová okna vůbec bez rámů,
jakoby šel v té vizi těch skic.
PV:
To je mimochodem i na architektuře 19. století, na výkresech
bývají okna často celá vyčerněná...
EP:
To je pak úplně jiný dům. A jakási ta tendence, že člověk směřuje
do toho, co si myslí, že byla jejich představa, ale nedokázali to...
PV:
Jde o to, jestli jenom neabstrahovali v grafickém podání té
věci…
EP:
Ale třeba to, co se stalo na veletržním paláci, nahrazení
válcovaných profilů jekly, to všechno změnilo tu věc do polohy
takové větší měkkosti. Jako nýtované spoje nahrazované svařovanými
konstrukcemi. Ono je to například vidět ve Stuttgartu, tam zůstal
intaktní jenom myslím Oud, a některé domy jsou zateplené. A přesto
se to vždycky uvádí jako příklad skvělé rekonstrukce. Člověk cítí, že je to
podvod, že to vlastně s tou podstatou je všechno jinak. Jsou to - třeba
u Le Corbusierova domu - jiné profily, jiné věci. Proto asi zaplaťpánbůh
za to, že existují ty výjimky. U těchto věcí člověk přemýšlí o tom,
že jejich zachování tak, jak byly udělané, nějaký smysl má, protože
takovou tou plíživou transformací se z toho stane úplně jiný barák.
Když člověk není malicherný, přijde na to, že v té jejich technologii to
nedokáže lépe spojovat, než to spojovali oni, a že oni vlastně vždycky
byli na hraně modernosti té doby - a to je možná ten princip. Když se
potom zatepluje a přidává, vyvstane otázka, jestli to neznamená jiný
přístup. Když už něco měním, měním vlastně ...všechno.
PV:
Nedávno jsem byl na výstavě Jana Kotěry v Obecním domě.
Napřed jsem šel na Karla Pragera, pak na Kotěru, a zdálo se mně
skoro, že to je nějaká kontinuální linie, alespoň v těch nejlepších
Pragerových dílech. Nad Kotěrou mě vždycky napadá, že to je
noblesní zápas. Ale jak by vypadal dneska noblesní zápas?
EP:
Víte, co je největší problém? Že si všichni říkají: jen abych
nevypadal směšně. To je největší problém současného světa. Včera
jsem byl v Hradci Králové, to muzeum je absolutně nádherný barák.
PV:
Nepřipadají vám tam ty Suchardovy sochy ve vztahu ke
Kotěrově stavbě patetické?
EP:
Ty se mi vlastně včera v něčem líbily. Říkal jsem si, ono to možná
je v takových vlnách, protože kdyby tohle dokázal dneska někdo
udělat… Ta malinká socha - snad tvůrce - stojící na dlani té velké, to
u nás, pokud vím, nemá obdobu. Člověk si ale na tom taky uvědomí
úžasnou sílu toho zcivilnění potom, a první republiky, a to, že Kotěra
se pak evidentně ocitl mimo. Politický převrat, odmítnutí na Hradě, to
převálcování vlastními žáky a šílené nasazení, které měl, a taky vědomí,
že jeho čas odchází. Asi nedokázal znova naskočit. Muselo to být tolik
změn - nikdy jsem se nedočetl vysvětlení toho jeho pádu. Jak to říká
Štursa o těch křídlech…
PV:
Zlomils křídla orlu osude.
EP:
Jemu bylo padesát, nebo jednapadesát, když zemřel, a dovedu si
představit, že takové ty věčně se táhnoucí projekty - právnická fakulta -
a vlastně krach, vyčerpaly hodně jeho energie.
PV:
A to zcivilnění?
EP:
To zcivilnění je hrozně zajímavé. Wagner, přestože má přece
takový výrok, že chceme-li být všichni součástí celku, tak domy musí
být nějak ztypizované, sám nikdy, myslím, nedospěl k takovému
tomu velkému zcivilnění. To nějak souviselo až s vymezením první
republiky, upřímně řečeno, nevím, kdo s tím přišel. Asi to byl spíš
Gočár, než kdokoliv jiný, protože u Janáka to tak úplně přesně není.
Nejcivilnější od Janáka, co si vzpomínám, je dostavba Černínského
paláce, a obytné domy v Dejvicích. Funkcionalismus tak civilní v tomto
smyslu není. Funkcionalismus je taková poeticko-umělecká disciplína
v těch nejlepších věcech, ale ten Gočár v té státotvornosti, v takové té
pevnosti velmi těžko hledá obdoby. Určitě jsou, jenom je člověk nezná.
Praha, 22. 4. 2002
1
Architekt 4/2001, s. 40
2
Oděvní závody Jiřího Wolkera Prostějov, dílo Zdeňka Plesníka
z let 1956 – 63
3
Výzkumný ústav bavlnářský, dílo Zdeňka Plesníka z roku 1963
4
projekty na místě někdejšího Krenova domu v ústí Pařížské ulice
5
Maketa 1969, citováno podle: Souvislosti 2/36/1998, s. 102
Publikováno v časopise Era 21 č. 4/2002