Basic HTML Version
PV:
Nemyslel jsem to technologicky.
EP:
Je to taková velmi souvislá odpověď na otázku, která před
architektem stojí, a jde o to, jestli ta otázka je správně vyřčená. Ten
architekt ji znova definuje, a to je možná nejtěžší část té věci, a možná
taky nejhůř prosaditelná, protože, pokud existuje nějaký klient, tak už
je podivná jeho představa, a to předefinování té otázky, to si myslím,
že s sebou nese nejvíc problémů. To ostatní, jak se k tomu dostat, to si
myslím, že je vlastně daleko jednodušší věc.
Jedna věc tam je, a to je takový to soustředění se na - a to si myslím,
že je moderní vždy - na výkonnost nebo efektivitu prostředků,
které člověk používá. Maximalizace vytěžení všeho, co používám. To
zredukování prostředků, které potřebuji, to hledání všech těch poloh,
které jsou jako by různé od stanovení programu přes konstrukci a
přes všechno ostatní, protože to asi bude patřit k tomu, co bude tu
věc dělat silnou. Člověka vždycky fascinuje, když někdo pěti čarami
udělá něco, co je silnější, než když na tom jsou kila barvy. To vůbec
nesouvisí s minimalismem, protože minimalismus je asi spíš disciplína
o magii a magii materiálové, kdežto kultura většinou je v tom, že se
vědomě zakrývají efekty hmoty a materiálu. Ale zapletení všech věcí do
sebe tak, že se z toho to lano udělá, že skutečně to lano je silnější než
součet jednotlivých provázků - kdo to umí, umí. U nás jsme pořád jako
by na začátku té věci. A přitom je překvapivé, že třeba zrovna Plesník
evidentně patřil mezi těch pár lidí, kteří to v téhle poloze uměli - a já
nevím, jestli mu bylo jedno, jestli v té poloze je, nebo není...
PV:
Řekl bych, že na to nemyslel, je neobyčejně soustředěný na věc.
EP:
Já jezdím přes Prostějov, a jenom z dálky to vidím.
2
U těch domů
jsem nikdy nebyl, ale člověk vidí, že to je něco, co se vymyká. To jsou
jiné domy.
PV:
Určitě vídáte z vlaku i jeho přádelnu v Ústí nad Orlicí.
3
EP:
To je absolutně nádherné, nikdy jsem nevěděl, že to dělal on.
Já jsem přesvědčený, že takových staveb je u nás spousta, jsou to
ale většinou stavby, které na rozdíl od běžného dnešního uvažování
s konstrukcí počítají. Ono vlastně vynětí konstrukce jako základního
prostorotvorného momentu z uvažování je neuvěřitelné oslabení
sebe sama. Při pohledu na vyřezané „krabice s dírama“ člověk ví, že
ty síly probíhají vlastně nerovnoměrně a že stěny v tomhle smyslu
zaktivované nejsou, někde jsou zbytečně tlusté a někde jsou zbytečně
namáhané a že se proto musí udělat spousta nesmyslných opatření,
které tu věc zpochybňují. S tím taky trošku souvisí jakési právo na
absurditu a výjimečnost, které architekti převzali z umění, přivlastnili
si je a používají je.
PV:
Fenomén modernismu je velmi proměnlivý a vlastně
neuchopitelný, zdá se ale, že je naší jedinou jistotou. Co ale s
moderními stavbami, které jsou milníky tohoto procesu, řekněme
to přímo, jsou památkami, ke kterým bychom se měli chovat
podobně jako k výkonům jiných epoch. Musíme se přitom poměrně
pokorně utkat s paradoxem, který vyplývá z povahy modernismu,
a pro který se mi jeví nejvýstižnější známá zenbudhistická věta, že
největším zenovým činem by bylo spálení všech knih o zenu.
EP:
Na to se dá říct málo.
PV:
Oni taky vědí, že to asi neudělají.
EP:
Nedávno, když jsem přijel do Brna a viděl na domě vedle Avionu
stejné kachlíky, jaké má Avion, tak jsem si říkal, který zločinec za to
může, že je Avion ponížený. A naráz mě napadlo, že za to může Fuchs.
Že vlastně ty dva vedlejší domy používá, a já si myslím, že to je jeden
z aspektů, nevím zda dobrý nebo špatný, že se sám jakoby vymezuje, což
končí dneska u těch skleněných fasád a reflexivních fasád, kdy člověk
jakoby využívá energie okolí, ale dva stejné domy vedle sebe vlastně
nemůžou existovat. Že se to dostává chvílemi do polohy parazitující,
protože vědomě výjimečné stavby, která ruší pravidla té dohody,
vzájemného chování, které vždycky stojí nad jednotlivou stavbou.
Absurdní přemýšlení o tom, kdo má pravdu. Protože z určitého hlediska
ten nádherný Avion, já ho teď beru zvenku, naprosto cynicky - oni ho
tak cynicky taky udělali - kolem sebe vlastně to devatenácté století
nejvíc potřebuje, v tom vypadá nejlíp. On si udělá ty svoje podmínky.
A já vlastně nevím, jestli ten moment schválnosti, výjimečnosti, je
jaksi obsažený v té modernosti. A v tom smyslu, myslím, že modernost,
pokud je takhle chápána, zklamává. Giedionpíše o souvislosti
modernosti se skulpturálními kvalitami stavby, jakési té osamocenosti
stavby, jako je například vidět na římských urbanistických plánech,
i když asi tam ty typy fungovaly daleko silněji než dnes, ale zároveň
mluví o tom, že všichni ti, kteří se do té disciplíny pouštějí, musí být
nadáni schopností něco takového vytvářet. A Le Corbusier je pro něj
tím, kdo to vytvářet smí a spousta jiných architektů, co se do toho
pouští, to vytvářet nesmí. Ale kdo jim to má říct, když to nepoznají, to
nevím.
PV:
A Scruton?
EP:
To je ta teorie konzervativního myšlení? Nečetl jsem ji, ale pravda
je, že já jsem si vždycky myslel, že jsem ostře levicový člověk, ale
bohužel moje základy v tomhle všem jsou velmi vratké. A přečetl jsem
si jednou Schwarzenbergův úvodník přetištěný někde v novinách a
přišel jsem na to, že ten člověk myslí stejně jako já, jenom o sobě určitě
neuvažuje jako o levicovém, ale jako o ostře konzervativním člověku.
PV:
Dnes Karel Scwarzenberg objednává projekty u mladých
architektů.
EP:
To je jeho, tuším, synovec. Schwarzenberg si z toho, co má k
dispozici, dokáže vybrat. Nevím, jak to dokázal, kdo mu poradil, ale je
třeba zajímavé, že kdysi, když jsem byl ještě na Hradě v poradní komisi,
a stáli jsme před Šípkovým návrhem, tak ke mně Schwarzenberg přišel a
já jsem mu říkal: Walter Pichler by tam udělal dveře. A on: No vždyť já
vím, on by to dokázal. Ale ten rozdíl mezi Schwarzenbergem a námi je v
tom, že Schwarzenbergovi to je svým způsobem jedno. Schwarzenberg
uvažuje ve stoletích a věří tomu, že příště se to spraví a stokrát to zažil
a jemu to je vlastně jedno. Jemu je v této chvíli jedno, že tam Šípek
udělal vstup, protože ví, že časem se to spraví. Ne že by se člověku
všechno od Pichlera líbilo, já si ho pamatuji z dob, kdy zkoušeli dada - s
lidmi kolem časopisu Der Bau - zkoušeli všechno možný, nafukovačky
a křižníky v krajině a já nevím co všechno, no byli taky mladí... Protože
- ne že bych to říkal jako kritiku - ale to co třeba dělá Marek Chalupa,
nám dneska připadá nejlepší, ale ve skutečnosti to možná vůbec není
pravda. Ve skutečnosti je to možná už dávno mimo. My jsme byli v
Berlíně a mně se nelíbilo nic, dokonce jsem byl z některých těch baráků
úplně zděšený, i z toho co staví Schultes - to vládní centrum, ale
potom tam byly některé nádherné věci v průmyslových zónách, kde
nebyli tak oficiální architekti. Sopko říkal jednu skvělou věc: Být mladý,
tak se seberu a jedu do Berlína. V Šanghaji se totiž sice staví ještě