Basic HTML Version
Petr Všetečka:
Otevíráme tímto seriál rozhovorů pro časopis ERA 21,
které by měly být charakteristické tím, že tázající se i dotazovaný
nejsou teoretiky, ale praktikujícími architekty. Jeho název Obrana
modernismu má podtext modernismus jako ohrožený druh.
Konvenuje Vám tato představa?
Emil Přikryl:
Já myslím, že ano, protože po návštěvě všech těch úžasných
starých měst, co jsem teď viděl na jižní Moravě a v jižních Čechách,
jsem si říkal, že bych tam nežil ani minutu, protože to je k nežití. Ale ta
definice toho, o čem mluvíte, je dost složitá, myslím že nejtěžší je nějaká
dohoda. Že je vlastně velmi těžké, aby se prosadilo to, co k něčemu
takovému směřuje.
PV:
Myslíte dohoda společenská?
EP:
Společenská, přinejmenším dohoda mezi architekty, diskuze nad
stavem naším a současným, protože si myslím, že jsme trochu ve
vzduchu. Ve vzduchu a v tlaku a ve vleku a v nápodobě a nemáme dost
široké základy, aby tady vznikalo něco původního, což je na jednu stranu
trochu absurdní a na druhou stranu to bez toho myslím vůbec nejde.
PV:
Kolik roků budeme potřebovat?
EP:
No přinejmenším až my odejdeme… Možná taky až odejde nebo spíš
až se vytvoří klientela, která bude vědět, co chce.
PV:
Rostislav Švácha nedávno nabídl v časopise Architekt tuto
definici modernosti: Být moderní může znamenat, že člověk vnímá
všechny problémy světa. Světa, ve kterém se ocitl. A na to nemusí
doopravdy reagovat za každou cenu nějakou novou formou – a
přesto je moderní. Osobně modernosti věřím, věřím jí jako důležité
hodnotě.
1
EP:
No tak modernismus je asi věc, která se pořád jakoby posouvá,
já nevím kdy se použilo poprvé slovo moderní, ale modernismus asi
hrozně souvisí s tím, že je člověk současný. Těžko je člověk moderní,
když dělá nějaké futuristické plány, ty vždycky něco redukují. Myslím
si, že je to v tom, že člověk jakoby dokáže zaktivovat úplně všechno
do současného výrazu, ale to se asi pořád mění, to souvisí pořád s tím
posunem. My máme dneska obecně u nás tendenci - a v tom je ta
závislost - střílet na to co se postavilo nedávno někde jinde, a přitom to
nejsložitější je přemýšlet o tom, co se zrovna míhá v hlavách tvůrců té
modernity.
PV:
Když pozoruji nějaký dům, tak je pro mě docela velký problém
vůbec si vytvořit kritéria, jak se na něho dívat,. A tak mě napadlo,
že takovým prvním kritériem může být, zda tvůrce realizací
splnil to, co si předsevzal, prostě, zda si dovedl vytvořit nosný
program – ale nemyslím stavební program, jehož brilantní splnění
je samozřejmostí, ale svůj vlastní - a jak ho splnil. Druhým
kritériem pak to, jestli odpověděl současně na dosažený stav
poznání jako takového, víceoborového, tedy jestli je dostatečně
komplexní, řekněme na výši doby. Dnes už nestačí, dejme tomu,
to, co tematizovali funkcionalisté – hygienu například, dneska
už se do toho musí vnášet mnohem více pohledů a stále nových
disciplín, které jsou ale zároveň i součtem všech předešlých. Tato
dvě kritéria, domnívám se, podvědomě sleduje architekt při své
práci. Zároveň ale nevím, jestli podstata modernity není ještě někde
jinde....
EP:
Já si myslím, že architektura asi vždycky, na rozdíl od ostatních, ačkoliv
to možná není pravda úplně, byla koncept. A ten shrnoval všechny možné
faktory. Myslím si, že se dneska dá velmi těžko říct, jestli je nutné používat
všechny nejmodernější výdobytky, protože ono se nedá říct, jestli je stavění
z hlíny nebo z oceli modernější, nebo míň moderní.
Obrana modernismu /I
Rozhovor Petra Všetečky s architektem Emilem Přikrylem, profesorem na
Škole architektury AVU Praha
1. část