Basic HTML Version
že v Americe, kde jsou tak opatrní, že je na každém igelitovém pytlíku
napsáno, co s tím nemáte dělat, jsou veřejně přístupné prostory, kde
vám propadne dítě zábradlím. A je tam napsáno, že tam vstupujete na
vlastní nebezpečí a máte si dávat pozor na děti. Dá se to řešit i takovým
způsobem. Nemusí to být odkázané jen na tu průvodcovskou činnost.
Karel Ksandr:
Můj názor je jasný. Já bych tam to zábradlí z vnitřní strany nedělal.
Protože se nám bude odrážet v té venkovní architektuře. V případě
například brněnské vily Tugendhat Mies také původně neuvažoval
o tom, že tam bude mít páskové zábradlí u skel v hlavním obytném
prostoru a teprve dodatečně se tam dodělalo rok poté, co už vila
stála. Dokonce existuje fotografie, kde stojí Mies, a zábradlí tam není.
Takovéto zábradlí stejně nesplní žádnou normu. Bude-li tam jenom
pásek, pro malé děti to stále nebude bezpečné. Já bych se k tomu
postavil zcela kategoricky, prostě bych tam zábradlí nedělal. Pan
profesor Lábus teď řekl vstup na vlastní nebezpečí. To je řešení, pokud
by to nebylo možné zlepšit při výrobě skla. Musím říct, že normy se
za 12 let, co jsem působil v památkové péči, opravdu zhoršily. Zatím
nejdůraznější případem byla pro mě rekonstrukce střešovické vozovny
na Muzeum hromadné dopravy. Tento objekt je celodřevěný, má pouze
obvodové stěny zděné, tramvaje jsou tam na vyzdvižených kolejištích,
takže pod nimi jsou montážní otvory. Ty byly zakryté pomocí fošen
a měly do toho přijít dřevěné tramvaje. Požadavkem požárníků bylo,
že nad každým vozem tramvaje, pod ním a vedle něho musí být
nespalitelné plechové stěny. Takže by z toho muzea veřejné dopravy
vznikly jakési škatule a v každé té škatuli by byl jeden historický vůz.
Tam se muselo jít na všechny výjimky, jinak by to nemělo smysl. A
tento památník bude asi potřebovat něco podobného. Měl jsem tu
čest starat se o hrad Pernštejn – tam nemáte šanci zajistit bezpečnost
návštěvníka. Co uděláte se starým schodištěm, které nesplní žádnou
normu? Co schod to jiná výška i materiál, průchozí profily – to by to
celé bylo černožluté, aby se lidé neuhodili do hlavy. Chcete-li se podívat,
podívejte se při vědomí rizika, že spadnete ze schodů, a natlučete si
hlavu apod. U těchto významných památek je to vlastně jediná cesta.
Před třemi týdny jsem se prošel po Velké čínské zdi – tam je to to
stejné – na vlastní riziko. A je to na vstupence napsané. Proto jsem
v úvodu mluvil o potřebě zamyslet se nad provedením pláště, jestli se
použijí tvrzená skla atd. Jedinou výhradu bych měl: přestože vím, že Petr
Všetečka je absolutně precizní, pořád se mi nezdají ty olověné pásky.
Protože když si vezmu výšku těch skel a celý ten pás skel nad sebou, kdy
ta skla jsou průběžná a nejsou tam vůbec žádné horizontální konstrukce
jednotlivých pater, jsem přesvědčený, že to muselo být z oceli. U
historických konstrukcí se počítá s tím, že skla budou na sebe doléhat a
pak bychom kolem toho pláště uvnitř museli udělat nějaké zábradlí a
kolem ventilaček rovněž. Anebo bychom museli použít bezpečnostní
sklo, což samozřejmě jde, ale tím se mírně změní kvalita světla, které
přes to sklo půjde. On je to detail, který vypadá nepodstatně, ale když
si představíme, že to sklo bude slepené ze dvou skel, a přitom by se
měl obnovit ten vitrážový způsob řešení spár, octneme se v obrovském
problému. Takže já bych chtěl, abychom se v dalším kole odpovědí
pobavili o tom, jak si vlastně představujeme dostupnost a přístupnost
toho objektu. Tam nejde zdaleka jen o výtah. Tyto věci, byť vypadají
nenápadně, mohou být pro tu stavbu fatální, protože ten detail je na ní
z mého pohledu až posvátný.
Eva Jiřičná:
Já na to nedovedu plně odpovědět. Je to sklo je 6mm nebo 8 mm silné?
To je problém, který jsme řešili tolikrát – jestli se tam dá dát zábradlí,
a bude to stačit, tak toho moc nezkazí. Ale lepší by bylo zabývat se tím,
jak se to sklo dá učinit bezpečnější. Jestli by například šlo v tom systému
použít 6mm silné sklo (2 x 3mm slepené) – víte to já v tuto chvíli nevím.
Někde jsme to řešili v oblastech, které byly nebezpečné, přilepením 2
mm skla. Ta otázka bezpečnosti je možná stejně důležitá jako otázka
výtahu, možná ještě důležitější. Jestli se to sklo bude vyrábět, mohlo by
se zakalit, což tu bezpečnost zvýší. Tohle vůbec není lehká otázka.
Emil Přikryl:
No já nevím. Za tu dobu, co to památník existuje, propadl někdo sklem?
Ona je otázka, jestli ty předpisy, které děláme, jsou ty pravé. Na druhou
stranu existují výjimky pro památkově chráněné objekty – vším tím
bych se zabýval. Jsme stále u toho, o čem se pořád bavíme. Jestli to
chceme zrekonstruovat do podoby, v jaké to bylo, nebo nechceme. Já si
vzpomínám na zájezd do Stuttgartu. Stuttgart, stejně jako Weisenhof,
je prezentován jako příklad rekonstrukce funkcionalistické zástavby.
Ale kromě Oudova domu, všechny domy vypadají jako modely těch
původních domů – ani jeden nevypadá stejně, jak vypadal. A všechno
se to oslavuje jako příklad toho, jak se to má dělat. Ale jen Oudův dům
je jednoduše zasklený. Možná, že by bylo spravedlivější, když člověk zná
ty původní modely, to celý udělat ze sádry. Protože to se blíží tomu
konceptu více, než to, co tam my dokážeme udělat. Dobře, udělám
tam bezpečnostní sklo a vymyslím, jak to všechno budu dělat, ale mě
zajímá, proč to chci dělat. A otázku, proč chceme ten dům změnit, jsem
ještě neslyšel. Proto je možná lepší říci, že je tam docela dobrá úprava
pro filharmonii. Proč to chceme změnit? Co na tom objektu, jak byl
postavený, nám nekonvenuje? Co proti tomu máme. To jsem neslyšel. A
neslyšel jsem, co tam chceme. Funkce je to základní. Pokud ji nechceme
definovat, těžko dospějeme k nějakému závěru. Já nemám tu funkci
definovanou. A přitom to byl základní z faktorů, proč se ten dům stavěl.
Já ji musím přesně definovat.
Ladislav Lábus:
Já jsem si nemyslel, že tady budeme odpovídat na takové detaily.
Ale když jsem si četl zprávu k té studii, zaujalo mě to, protože se
s tím člověk potýká neustále. Já kdybych to dělal jako projektant,
uvažoval bych i ve variantě A o tom, že se bezpečnost toho skla bude
muset zlepšit. Ale myslím si, že nikdy nebude dosahovat normových
parametrů. Ty normy jsou teď strašné, uplatnili se v nich lobbisté –
výrobci skel. Udělal bych to rozumně – to sklo se opravdu dá udělat ze
dvou 3 mm skel, takže bude 6mm silné. A na maketě bych zkoušel, jestli
by to ubralo něco z potenciálu, který v tom zasklení je, a pokud ano, tak
bych to nedělal. Udělal bych maketu, jak to vypadá ve dne, a když se
rozsvítí. A pokud by to nešlo, řešil bych to tím lankem. Překvapilo mě,