Basic HTML Version
Svého času jsme se spolu bavili o tom, jestli může Vítkov odrážet
dějiny Československa a teď mě připadá že ano, ale tak nějak
nechtěně.
V tomto smyslu je Vítkov asi pravdivý. Je ale otázka, jestli je zrovna
tím místem, kde bychom měli být takto pravdiví, to znamená ukazovat
veškerou morálně společenskou bídu, která tady je a která tady byla.
Když půjdu na takové místo jako je Vítkov a budu se chtít potkat s tíhou
státnosti, tak tam nechci potkat Gottwalda, Husáka, nechci se dívat
na mládežnický kroj nebo na vojáka československé lidové armády. Ať
tam jsou nesporné hodnoty, ty ostatní můžu najít někde jinde, v muzeu
komunismu nebo v nějakém panoptiku.
Rozumím. Na druhou stranu více než polovinu doby trvání
českého státu představují totalitní režimy. To asi nejde
vygumovat.
Právě v těchto obdobích jsme ale přece státnost ztratili. A jestliže
vytvářím místo, kde chci hledat státnost, tak tam nemohu odkazovat
zároveň na dobu svobody a sdílené státnosti a zároveň na dobu, kdy
jsme byli satelitem Sovětského svazu nebo součástí Třetí říše. Musím
tam uvést, proč zemřel Jan Patočka a tím doložit, že v době nesvobody
státnost představovali ti lidé, kteří se postavili proti její tehdejší oficiální
zvrácené podobě. A to je podstata věci. Jestliže tam toto nezazní, tak je
to jen otrocké opisování všech typů propagandy.
Není to ilustrace současné rozdělené společnosti?
Nevím, nemám data, z kterých bych mohl usuzovat o míře její
rozdělenosti. Nemůžu si přece říct, že polovina české společnosti má
ráda komunistický režim, a tak tam pro ni nechám ty jejich komunistické
blbosti. A pro tu druhou polovinu skutečné hrdiny.
Spíše se zamýšlím na symbolem Vítkova. Možná je to příliš
čerstvé a hodnotit by to měli historici.
Určitě je to záležitost pro historiky. Ovšem není historik jako historik
a neřekl bych, že obsah vítkovské expozice prošel jakoukoli oborovou
oponenturou. Ale jako laik si myslím, že pokud se nebudeme schopni
shodnout ani v hospodě u piva na nezpochybnitelných hrdinech této
země, tak možná tato země nebude schopná za nějaký čas plnohodnotně
existovat, protože bude mít komplex z toho, že hrdiny nemá, nebo že jsou
tak antagonističtí pro určitou část společnosti, že je raději obětujeme
všeobjímajícímu konsenzu. Je přeci úkolem elit, tedy menšiny, tyto
věci zkoumat, formulovat a také ukazovat. Navíc jsou zde zákony, které
říkají jasně, že komunismus byl zločinný režim. Z toho přeci vyplývají
určité souvislosti. Nemůžeme žít v zemi, která má tyto zákony a zároveň
tam vystavovat nesmysly. Tedy pokud to nenazveme rovnou muzeem
komunismu.
Do prostoru, kde by člověk měl pocítit tíhu státnosti, jste umístili
docela veselou kostku. Barevnou a multimediální.
Ta kostka je funkčním nosičem médií expozice, ale přitom na sebe bere
mnoho symbolů. Měli jsme vytvořit pět zastavení podle významných
letopočtů, tedy křižovatky státnosti. Známé osmičkové roky. Rozhodli
jsme se, že první křižovatku, tedy rok 1918, spojíme přímo se Zázvorkovou
stavbou památníku a další čtyři vložíme do nové hmoty. Také jsme
nechtěli do samotné stavby příliš zasahovat. Takže takový dům
v domě. Navíc jsme chtěli, aby zůstalo patrné, že Vítkov byl stavěn
jako pohřebiště. Sarkofág jsme pochopili jako modul toho domu. Jeho
sčítáním a zvětšením vznikl onen abstrahovaný konstruktivistický kvádr.
Sarkofág českých dějin?
Nebo české dějiny v kostce... Pořád jsem si představoval toho Žižku, on
vlastně za sebou celý ten barák táhne. On za sebou táhne tu naši krabici
s dějinami. Je tam zastavení a zároveň pohyb. Celé se to vznáší nad zemí
obalené v drátěné košili, kterou snad Žižka mohl mít někdy na sobě. To
vše se zde spojilo, ale klíčovým prvkem je ten modul. Navíc v tom baráku
už jeden takový dům v domě je. Bývalé mauzoleum Klementa Gottwalda.
Je to prostor, který byl vestavěn do Hlavní síně. Ta byla původně určena
pro T. G. Masaryka. Masaryk tam pohřbený být nechtěl a nakonec se tam
dostal někdo, kdo tam naopak zvěčněný být chtěl. Pro to, aby udrželi
Gottwaldovo tělo pohromadě, bylo potřeba vhodné klima. V suterénu tak
vybudovali velké technologické zázemí, které vytvářelo stabilní klima, a
do části budovy vestavěli vnitřní dům, stěny zateplili korkem. Tuto síň
jsme přestavěli na výstavní prostor a jediné, co jsme ponechali, je ten
dvouplášť - stopa domu v domě. Zachovali jsme tím pro výstavy jeho
klimatickou kvalitu, tedy jedinou kvalitu, kterou měl.
Podíleli jste se i na obnově Baťova mrakodrapu - budovy 21 ve
Zlíně. Svým způsobem podobný symbol jako Vítkov. Myslím si, že
po obnově, a při své funkčnosti, ztoho vychází více „se ctí.“
To určitě. Myslím si, že je to dané zadavatelem. Tady ve Zlíně jsme se
setkali s určitou vizí a „politickou vůlí“ dát některé věci do pořádku.
V případě Vítkova jsem měl pocit, že vše je jen formální. Všichni ho sice
chtěli opravit, ale chyběl tam nějaký dialog o tom, co by měl Vítkov
vlastně být. Faktem je, že jsme se k dění na Vítkově dostali poměrně
pozdě, zpracovali jsme návrh expozic, a teprve v průběhu stavby jsme
se prostřednictvím návrhu do celého procesu „vlomili“. V té době
bylo potřeba celou stavbu, která byla započatá na základě poměrně
lhostejného projektu, posunout významově právě k těm úvahám, co by
měl Vítkov představovat. Alespoň částečně. To se nakonec tak úplně
nepodařilo. Možná za to může samotná stavba, nebo my jsme byli příliš
pietní... Neumíme otlouct mozaiky rudoarmějců v síní Rudé armády,
která měla původně patřit hrdinům druhého odboje... Tady ve Zlíně
je vše svobodnější. Zlín si asi udržel jistého ducha neustálé inovace,
možnosti interpretovat danou věc novým způsobem a kupodivu zde není
architektura chráněna tak dogmaticky.
To se divím.
Na první pohled to tak vypadá, ale není to tak. Ideový význam tady nikdo
příliš neřeší. Bavíme se zde o tom jestli pláště budov mají být zateplené
z venku nebo zevnitř, baví nás patina na cihlách... Ale! Nikdo tady
nezpochybňuje Baťu. Panuje zde shoda na tom, že nemusíme ukazovat
všechny komunistické kanceláře v tomhle baráku, všechny ty pozdější
vrstvy. Tohle se prostě nemuselo chránit. Všichni se shodli na baťovsky
čistém pojetí. Samozřejmě s určitým posunem k dnešku. Ale beze všech
zbytků minulosti. A zmiňovaná patina, to je už jiná věc, spíše estetická
hra.
Odstraněný ideový nános?
Tady je snaha přihlásit se k baťovské historii. A navíc tenhle barák je
ikona i v mezinárodním měřítku. To Vítkov není, a to je taky velký rozdíl.
Jedenadvacítka tady skutečně funguje jako monument bez ohledu na čas.
Je to živá památka. Vítkov bude do sebe život nasávat velmi těžce.
Je tedy zástupnou funkcí 21 památník?
S tím bych byl opatrný. Myslím si, že to není a hlavně by to neměl být
památník. Je totiž rozdíl mezi památníkem a památkou. Pokud chráníš
nějakou památku, která žije svým životem, tak to děláš z důvodů, které
dokážeš konkrétně popsat. Ať už je důvodem architektura, či to, že
na daném místě někdo žil, nebo je to zajímavé technicky. Můžeš se