Basic HTML Version
Transat. Architekti střední třídy. Zbrněnské kanceláře vyráží na
fakultativní výlety do minulosti budov. Baťův mrakodrap ve Zlíně,
Národní památník na Vítkově, Minaret vLednici, Jurkovičova vila
vBrně. Prodavači suvenýrů by jim měli odvádět procenta ztržeb.
Alena Všetečková, Robert Václavík, Karel Menšík. A Petr Všetečka.
Je šéf. Člověk svyvinutým smyslem pro přesnost.
Dušan Tománek: Sedíme na terase zlínského mrakodrapu, můžeme
tedy začít u funkce. Jaká je vsoučasné době funkce Národního
památníku na Vítkově?
Petr Všetečka:
Myslím si, že ten dům vždycky funkci hledal a nadále
hledat bude. Dnes je někde mezi památníkem naší státnosti a muzeem a
ani aktuální obnovou se nepodařilo jeho funkci přesněji určit. Poněkud
to zachraňuje pozoruhodná architektura Jana Zázvorky a Jana Gillara a
také to, že je nově památník i rozhlednou.
A kavárna...
No... budiž. Ta už dnes patří k jakémukoli vyhlížení. Vítkov ale nebyl
postaven kvůli kavárně.
Jaká je tedy funkce památníku, vobecném smyslu?
Myslím si, že ji nelze definovat obecně. Památník může vzniknout
spontánně nebo cíleně. Památník může být vytvořen plánovaně a
nefungovat, anebo být naopak prostým otiskem života či události a
fungovat navždy.
Když jsem na Vítkov jezdil dokumentovat průběh stavby, měl
jsem tam takový „divný“ pocit. Nedokázal jsem si ho přesně
pojmenovat. Jan Novák napsal vknize o Mašínech, že Stalin dal
pocítit svým odpůrcům „tíhu Sovětského svazu“. Myslím že je to
přesně ono...
Napadá mě, že cítit tíhu by bylo ještě dobré, to by znamenalo, že ta
věc na tebe působí, protože stát není legrace. Stát znamená spoustu
skutečně vážných věcí. Pokud má mít stát nějaké rituální, pamětné místo,
člověk by na něm měl cítit tíhu, závazek i hrůzu z nutnosti té instituce.
Potíž je v tom, jestli to, co tam cítíme, je tíha státu nebo tíha minulé
doby, která s Vítkovem naložila tak, jak naložila. Tedy tak, že z něj udělala
nástroj propagandy.
Ale vždyť jako nástroj propagandy Vítkov sloužil od začátku...
Určitě, směřování památníku a záměr jeho tvůrců měl jistý
nacionalistický rys. Ale zároveň tam existoval důvod uctít hrdiny.
Legionáři byli hrdinové a Vítkov byl budovaný jako jejich pohřebiště.
Problém je, že tam legionáři nakonec pohřbeni nebyli a náhradní funkci,
náhradní smysl ta stavba hledala cele dvacáté století.
Našla ho?
Myslím si, že ne. Skutečné pohřebiště je tam v menšině, byly tam
přeneseny ostatky dvou neznámých vojínů od Zborova a od Dukly a v roce
2006 tam byl pohřben generál Eliáš s manželkou Jaroslavou. Jenže to
se odehrává v poměrně malé části památníku. Myslím si, když už to tak
je, že by si stavba žádala vytvořit velice specifickou expozici, která by
pokračovala v dané linii hrdinů. Podobnou představu jsme měli, když
jsme na projektu expozice začínali. Člověk by tam měl cítit, jak říkáš,
tíhu státnosti. Měl by tam najít Jana Patočku, Jana Palacha, Miladu
Horákovou, Heliodora Píku, Aloise Eliáše, Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše
a řadu dalších jmen. A taky pietní předměty spojené s těmito lidmi,
v pečlivém výběru a s náležitým komentářem. To se bohužel nepodařilo,
protože tvůrci libreta z Národního muzea si to dost dobře nedovedli
představit. Chtěli, aby expozice do sebe nasála všechny atributy, nebo
spíše domnělé atributy státnosti, bez ohledu na jejich skutečný obsah.
To znamená nejen hrdiny, ale zkrátka všechno, co má takříkajíc lvíčka na
prsou. Kabinet kuriozit.
Žižka za sebou táhne krabici s dějinami
Rozhovor Dušana Tománka s Petrem Všetečkou