Basic HTML Version
VÝBĚR STAVEB
Při rozhodování o tom, které stavby na základě fotografií, plánů či
doporučení navštívím, jsem se nechával vést intuicí. Vše, co by si
zasloužilo pozornost, totiž v jediném roce navštívit nelze a výběr ani
nemá, ani nemůže být objektivní. Tolik na omluvu těm, na jejichž
díla se v knize nedostalo. Z těch kvalitních by jistě jiný editor dokázal
sestavit ještě jednu knihu.
Při cestách jsem si dopřál klid a čas pro objevování, v každém kraji jsem
byl souvisle více dní. Zajímala mě okolní krajina, památky, souvislosti.
Důkladně navštívených staveb bylo kolem stovky, ne ale více než dvě
za den, neboť v zahlcení či spěchu nejde žasnout. K některým jsem se
i vracel. Pokud to bylo možné, mluvil jsem s autory staveb. A pokud
nemusely zrovna do školy, doprovázely mě děti, jejichž oči vidí jinak než
moje. Vybral jsem stavby, jejichž poetika mi připadá silná a soudržná.
Stavby, probouzející naši obrazotvornost, naše vlastní myšlenky, jako
je umí probouzet dobré básně. Aniž bych chtěl jejich autorům cokoli
podsouvat, řekl bych, že jde o stavby s poetikou vědomou, nikoli
bezděčnou nebo vypůjčenou. Stavby, které vědí, čím chtějí být.
13
Výběr zahrnuje stavební typy, které docela vystihují dění v naší době i
zemi: veřejný prostor, střední a vysoké školy, knihovny, galerie, sakrální
stavby, obnovu a revitalizaci památek, stavby pro sport, produkci a
prodej osobitých výrobků (vína, nábytku), stavby pro individuální
bydlení. Řada z nich byla postavena z evropských dotací, jejichž
přísun v současnosti v České republice kulminuje. I když projekty
tří z jedenácti zařazených realizací placených z veřejných rozpočtů
vzešly z veřejných architektonických soutěží, nereprezentuje tento
poměr bohužel obecnou situaci: architektonických soutěží je u nás
nejméně v historii. Tato skutečnost architekty frustruje, neboť jim
bere důstojnost při získávání práce. Překvapivě málo architektonických
počinů jsem našel u některých, rovněž veřejně placených a dotovaných
typů staveb: domů sociálních služeb, staveb pro děti. Jen o málo lepší
je situace v oblasti pasivních domů, ať již pro bydlení či jiné funkce,
kde u nás stále postrádám určující architektonické osobnosti typu
Rakušana Georga W. Reinberga.
Za podstatné naopak považuji přesahy kvalitní české architektury za
hranice České republiky. Ty mají několik historických příčin (viděno
optikou výběru v této knize): první z nich je emigrace po roce 1968,
druhou bývalý společný stát se Slováky, třetí je rozvojová pomoc
chudším oblastem světa a čtvrtou orientace Evropy směrem na asijské
trhy. Zejména v případě emigrace je v českém prostředí teprve pomalu
doceňován význam jednotlivých osobností, a v některých případech
je již pozdě. Časové souvislosti této ročenky bohužel nedovolily
zařadit právě dokončované muzeum Ferrari v italské Modeně od Jana
Kaplického, byť jsme o to s paní vydavatelkou velmi usilovali. Jeho dílo
totiž tvoří podstatný pendant ke stavbám Zdeňka Fránka publikovaným
v této knize.
Novinkou, překvapením mohou být architektonicky pozoruhodné
drobné privátní objekty zhotovené pro radost, s velmi rozmanitými
funkcemi: čajový dům, oranžérie nebo galerie pro rodinnou sbírku. Rád
jsem jim v knize poskytl prostor, neboť ve všech vybraných případech
nacházím osobitou až ritualizovanou podobu péče o duši i o svět kolem.
XII.2011/II.2012
Petr Všetečka
PLASTIČNOST
Slovo poezie (poiésis) znamenalo v řečtině tvořivost. Žijeme v době
nedůvěry v jižní Evropu, jejíž kultura je přitom jednou z mála našich
jistot. Není to divné? Jih je přece tím místem, kam projektujeme
své arkadické touhy.
8
Pro umělce a architekty znamená jih odvěkou
schopnost jasné modelace objemů na slunci.
9
A aniž bych si to předem
kladl za cíl, výběr staveb mě zpětně utvrdil v důležitosti tohoto vjemu.
Podvědomě dávám přednost dílům, která jsou provedená v ucelené
formě, s až sochařskou jistotou formy. Mám tím na mysli jejich vnitřní
soudržnost. Snazší je to u menších realizací a o to víc si cením těch
několika větších, formálně pevných.
PŘIMĚŘENOST
K poetičnosti a plastičnosti připojuji do trojice ještě přiměřenost, tedy
hledání míry. Jejím počátkem je lidské tělo, z něhož dobrá architektura
odvozuje mnohé. Na domech slavných architektů minulosti jsem si
ověřil, že měřítko domu a jeho vztah k horizontům lidského vnímání
jsou důvodem, proč se někde cítíme dobře a bezpečně. I naše doba ale
přináší architektům nová témata týkající se lidského těla: přiměřené je
dnes například bezbariérové.
Co tedy přiměřeností myslím? Třeba to, aby stavba měla v pořádku
vztah k sídlu - místu - krajině, a jde-li o zásah do staršího objektu, pak
i vztah k němu. Měla by být i spolehlivým prostředím ve smyslu dobře
(přiměřeně) zvoleného typu, abychom netápali, před čím že to vlastně
stojíme.
10
Zajímá mě tedy, stává-li se stavba součástí světa v harmonickém
řetězci vztahů. Pokud je například rodinný dům součástí výhradně
kvantitativně „urbanizovaného“ satelitu, nepomůže mu sebelépe
zvládnutá architektonická forma či příjemný interiér. Moji skepsi budí
i snaha o kompaktní zástavbu, odehrává-li se v polích za městem
bez širší představy subcentra a dalších vazeb. Stále jsem ještě
přesvědčen, že krajinou je i ta rovná kolem větších měst, ke které se
chováme marnotratněji než naši předchůdci za průmyslové revoluce.
Větší rodinné domy jsem často po shlédnutí musel odmítnout kvůli
nepoměru mezi velikostí domu a pozemku. To považuji za vůbec
největší nešvar i té lepší části české architektonické produkce. Dědictví
prvních porevolučních satelitů s volně stojícími domy „podnikatelského
baroka“ na malých parcelách se tak přeneslo do většího měřítka české
(většinou neofunkcionalistické) „jakobyvily“. Přece jen jsme za těch
dvacet let zbohatli. Našly se ale i výjimky, které z prostorových omezení
dovedly leccos vytěžit.
S přiměřeností pak souvisí i nejskloňovanější pojem v české
architektuře minulých let: přísnost.
11
Za její nejhlubší myslitelku
považuje Rostislav Švácha Alenu Šrámkovou: Ona z toho proudu
dokázala vydobýt nejvíce pozitivního, přestože si je neustále nejistá,
neustále pochybuje. O morálku se sice opírá, avšak není jí úplně jasné,
kde morálka vězí.
12
Dovolil bych si českou přísnost i tento její ryzí
výklad rozšířit i na vztah české architektonické tvorby k památkám.
Tam řešíme – lhostejno zda na straně památkářů, či architektů – velmi
podobné otázky. Otázky morálně zdůvodněného práva hájit existenci
něčeho starého a otázky zdánlivě protichůdné, tedy práva do tohoto
dědictví invenčně vstupovat, někdy až na jeho úkor, rovněž morálně
odůvodněného. I na tyto otázky jsem se snažil svým výběrem upozornit.