Basic HTML Version
Architektura je hledáním vztahu stavby
a básně, dnes stejně jako před devadesáti lety.
Možná jím je od nepaměti.
NAVZDORY
Střední Evropu ztotožňuje spisovatel Claudio Magris s Babylonem.
1
Pro její dnešní stavitelství by to byl příměr dobrý. Smyslem ročenky
české architektury je ale příkladnost, volím tedy opačnou strategii:
budu předpokládat, že česká architektura svobodné éry se za dvacet let
již vzpamatovala natolik, že snese ta nejpřísnější měřítka. A právě ta
jsem si dovolil zvolit, neboť kritičnost je projevem důvěry v dospělost.
Myslím, že v české architektuře tu a tam něco nového a zdravého
klíčí. Navzdory hospodářské krizi, absenci architektonických soutěží,
klesajícím honorářům, údajně všudypřítomné korupci a navzdory boji
proti tomu všemu.
Rolí editora ročenky je představit prostřednictvím vybraných staveb
tříšť jednotlivých architektonických událostí tak, aby spolu vytvořily
poselství o dvou letech na časové úsečce, která je tisíckrát delší.
Navzdory všemu uvedenému, s čím se denně potýkáme a o čem by
se dalo dlouze psát, chci jako nejsilnější poselství české architektury
v roce 2010 a 2011 uvést schopnost nabíjet prostředí poetikou.
Považuji to za téma živé, zneklidňující, ba přímo vzrušující.
Stavba a báseň
O vnitřní poetické moudrosti, se kterou člověk reaguje na své okolí,
psal již v roce 1725 italský právník Giambattista Vico. Měl na mysli
schopnost nezacházet se světem přímo, ale přeneseně, básnicky.
2
V osvícenské době vyjádřil německý romantický básník Friedrich
Hölderlin vztah člověka ke světu slovy: básnicky přebývá člověk na
této zemi, i když pln zásluh.
3
Ovlivnil jím myšlení některých filozofů i
teoretiků architektury dvacátého století.
4
Ve dvacátých letech dvacátého století postavil levicový teoretik
Karel Teige stavbu a báseň proti sobě.
5
Teigeho vize architekturu
z poetického světa nevylučovala, jen ji potřebovala jako tvrdý a
nesentimentální základ (protiklad) poetického prožívání skutečnosti.
Neměla proto být uměním. Ani architekti z Teigeho okruhu se ale touto
teorií neřídili a součástí funkcionalistické architektury učinili poetickou
funkci.
6
A četli (někteří i psali) básně.
Domnívám se, že poetika je dnes více než kdy dříve určující pro naši
schopnost rozlišení mezi dobrou architekturou a ostatními stavebními
výtvory. Další samozřejmé kvality staveb související s materialitou,
užitností, trvanlivostí či nákladností jsou totiž víceméně zjevné a
s našimi emocemi (díky kterým vnímáme poetiku) jsou v naší mysli
beztak nějak propojené.
Teige se obával přiznat uměleckou aspiraci čemukoli, co má sloužit,
neboť umění má být svobodnou hrou zásadně neúčelnou. Jako
revolucionář zkrátka nechtěl vidět architekturu v jejím hledání míry,
včetně té umělecké, tedy takovou, jakou ji nutně zažívají při své tvorbě
sami architekti.
Ale čtou ještě architekti básně? V ročence Česká architektura 2003-
2004 vyjádřil Rostislav Švácha obavu, že je čtou málo.
7
Tedy obavu z
nedostatku jejich poetické intuice, obavu opačnou než, měl Karel Teige.
Výběr v této knize by snad mohl být odpovědí na tuto obavu, nejen
tím, že jsou zastoupeny realizace velmi poetické. Mezi jejich autory
navíc najdeme mecenáše básníků, hudebníka, malíře, majitele
galerie výtvarného umění či autora románu. Abych ale učinil téma
stavby a básně viditelnějším, požádal jsem některé z autorů, aby své
architektonické realizace doprovodili výběrem básně.
Česká architektura 2010-2011
Ročenka české architektury, vydává Prostor – architektura, interiér, design.
Petr Všetečka