Basic HTML Version
je fascinující - od Sullivanovy snahy učinit ze skeletu součást
architektonického výrazu až po Wrightovu averzi ke skeletu, ale i jeho
schopnost ho využít k prostorové expresi. Od praktického konstrukčního
problému chicagských hochů až k manifestu modernistických a později
avantgardních blouznivců. Rowe však popisuje tuto cestu mnohem
klikatěji a zároveň přesněji. Dvoudílná kapitola „Neoklasicismus“ a
moderní architektura ukazuje, jak Rowe nebyl fixován, na rozdíl od
řady jiných teoretiků, na modernu. Mezi teoretiky jeho generace je
to spíše výjimka z obecného pravidla. Právě v této kapitole podnikl
Rowe důmyslný exkurz do způsobů výstavby kubistických obrazů. Nijak
nepřekvapí při šíři jeho záběru, že nemohl v úvahách o formě necitovat
pasáže Alexise de Tocquevillea (Demokracie v Americe), které stejně
jako další velmi bystré postřehy francouzského šlechtice dodnes znějí
jako přesná analýza lesku a bídy demokracie. K mým nejoblíbenějším
patří odstavec o „tyranii většiny“, ale Rowe cituje jinou pasáž:
„Neznám nic politováníhodnějšího než arogantní opovrhování svých
současníků otázkami formy. Lidé žijící v demokratické době ne vždy
pohotově chápou užitečnost forem. V monarchiích plynulo zachovávání
forem z pověrčivosti, mezi námi by měly být udržovány s vědomou
a osvícenou úctou.“ K srovnávacím analýzám mezi architekturou
a výtvarným uměním se Rowe vrací v kapitole Transparentnost:
doslovná a fenomenální (spoluautor Robert Slutzky). Ač lze o doslovné
transparentnosti s úspěchem pochybovat a tuto kapitolu považuji
za nejméně argumentovanou, nabývá téma transparentnosti nové
aktuálnosti zejména s vynořením high-tech. Můžeme-li tématu
absorpce světla přiznat dualitu, pak nikoliv doslovné a fenomenální
transparentnosti, ale transparentnosti versus opaknosti. Tato dualita
se vytvořila nejen na půdě fyziky v souvislosti s jinou dualitou světla
(vlnovou/korpuskulární), ale později také v ekologické architektuře
v souvislosti s optimalizací energetické bilance. Kruh témat začínající
zpochybňováním dříve nezpochybnitelných matematických postulátů
uplatněných i v architektuře, uzavírá kapitola Architektura utopie. Je
obtížné určit, zda je Rowe práv svému tvrzení v souvislosti s utopií o
„architektonickém prvenství“ (s. 205). Okolnost, že kniha Thomase
Mora se objevila v roce 1516 a že ideální město Sforzinda navrhl Filarete
okoli roku 1460, pomíjí, že zde byl silný vliv Ficinova neoplatónismu,
a tím pádem lze předřadit Filaretovým návrhům z pětadvacetisvazkové
knihy Trattato d´architettura, vydané v letech 1460-1464, Platónovy
dialogy Timaios a Politeia (Ústava), jejichž znalost se v tehdejší Itálii
počítala mezi téměř nezbytnou výbavu vzdělance. Ten první dialog
dodal geometrická mytologémata, ten druhý politickou teorii. Marsilio
Ficino pak svým neoplatónismem souvisí s Filaretovým città ideale tak,
že lze hovořit o vzájemném ovlivnění, nikoli o jednostranném prvenství
architektury. Rozhodně doloženější a konkrétnější je souvislost
vojenské funkce ideálních měst. Scamozziho Palma Nova nebyla
jen ideálním městem, ale zejména benátskou vojenskou základnou
na istrijské hranici. Je zvláštní, že tuto souvislost Rowe výslovně
zmiňuje, ale už dál nerozvíjí. Nejen v souvislosti se zařazením dvanácti
Vaubanových pevností v červenci 2008 do seznamu památek světového
dědictví UNESCO by bylo užitečné téma utopie a fortifikace rozvinout
právě tímto směrem. Možná by pak bylo jasnější, proč Gočárovo
ideální město tolik připomíná bývalé pevnostní město Hradec Králové.
Říkalo-li se o fortifikacích pevnostního inženýra Ludvíka XIV., že město
opevněné Vaubanem je nedobytné, zatímco město jím obklíčené
nemůže uniknout dobytí, pak můžeme říci o Roweových esejích, že texty
jím napsané jsou obtížně zdolatelné, ale při jejich „dobytí“ se ukáže
tisíce způsobů, jak dobyté využít. Lstí recenzenta bylo, že vzal za slovo
recenzovaného autora: „Neexistují žádná nevyvratitelná kritéria, která
by nepodléhala neustálému kolísání mezi opačnými hodnotami.“ Tak
původně normativní proporce staly záležitostí individuálního citu a
představivosti? Toto zdánlivě nesmyslné srovnání však vedlo Rowea
k vytčení rozdílů, jež nám nemohou sloužit za vodítko při našem
každodenním pohledu na to, co nás obklopuje. V linii od Palladia
ke Corbusierovi je vyměněno volné průčelí za volný půdorys, ale
tato rošáda nezbavila architekturu obtíží, jen se změnila jejich
povaha: „ V konceptuální rovině je všechno jasné, ale na smyslové
úrovni zůstává vše hluboce matoucí.“ (s. 23) Jenže panuje opravdu
souvztažnost, v níž corbusierovský skeletový systém obětuje svobodu
fasády za volný půdorys? Polemika s touto verzí by vydala na celou
knihu, ale konec důvěry v teoretické programy renesance, jak o něm
v souvislosti s manýrismem pojednává Rowe v kapitole Manýrismus a
moderní architektura, je důvodem vést další paralelu, tentokrát mezi
manýrismem a naší současností. Manýristické převrácení klasických
renesančních norem v 16. století vedlo až ke zrodu architektonické
kompozice, o níž pojednává kapitola Charakter a kompozice. Ale nebyl
by to Rowe, aby nevroubil cestu vytváření paralel a zkoumání rozdílů
dalšími a dalšími podobnostmi/rozdílnostmi, zejména vztahuje-li
je ke své/naší současnosti: „Kromě pozdního 19. století by žádná
jiná historická epocha nedokázala s tak úžasnou absencí rozlišení
obsáhnout natolik široké pole inspiračních zdrojů.“ (s. 51) Při
konstatování bezbřehosti je jistě důležitý akcent na „úžasnou absenci
rozlišení“, hovoříme-li zdaleka nejen o architektonické přítomnosti.
A v souvislosti s „úžasnou absencí rozlišení“ jako téměř označením
naší epochy je dobré připomenout, že Rowe si právě jinde absentující
rozlišení vzal za základ své interpretační metody.
Z nesčíslných digresí a větvení analýzy vysvítá řada dalších rysů naší
- byť zcela nedávné - přítomnosti. Například Ville Radieuse (Zářící
město) jako město stvořené nikoli pro obyvatele, jež zrodil předchozí
eklekticismus liberálního 19. století. Že se zde nabízí podrobnější
doplnění Roweových opomenutí jako Baudelairův/Benjaminův
flaneur, tento hédonik haussmannovské Paříže i Corbusierova ville
radieuse jaksi v předstihu, vyplývá z potencialit Roweova textu,
z jeho moci inspirovat k dalším a dalším navázáním, doplněním, re/
interpretacím. Charakter ve spojení s kompozicí, od ostatních aspektů
architektury odpojený rys, nakonec vedl k oné disponovatelnosti vším,
co má architekt po ruce: „Architekt se stal dědicem všech věků a celá
příroda i celé dějiny se staly současnými - dostupnými.“ (s. 77) Tato
disponovatelnost, která se od doby, kdy Rowe psal své eseje, ukázala
alespoň pro ty bystřejší duchy zcela iluzorní, tvoří stále společenský
úběžník k němuž se vztahuje většina našich současníků - od „prostého
lidu“ po neméně prosté politiky, představitele popkultury a bohužel
i pro řadu architektů. Ale rehabilitujme pro tyto účely Šváchovu
českou přísnost - u nás nenašly přes dlouholetou izolaci od světové
postmoderny etudy hrající si se vším, co přijde tvůrcům pod ruku,
naštěstí příliš živnou půdu.
Ač je kniha Roweových esejů složená ze statí původně psaných
většinou pro různá periodika, skladba samotné knihy je pozoruhodně
konzistentní stejně jako texty. Tak se Rowe vrací k prvotní otázce, zda
se volný půdorys rovná „vázaná“ fasáda, tematizováním skeletu jako
zásadního atributu moderní architektury, stejně jako byl pro antiku a
od ní odvozený klasicismus nemyslitelný dům bez sloupového řádu,
v kapitole Chicagský skelet. Nejde o rehabilitaci jmen, jako Daniel
Burnham či William Le Baron Jenney, ale o způsob recepce skeletu
evropskou a posléze světovou avantgardou. Jak ta naložila se dvěma
nejzásadnějšími přínosy chicagské školy - skeletovou konstrukcí
a kompozicí prolínajících se rovin? Posun, který Rowe nastiňuje,