Basic HTML Version
Teoretická pevnost Colina Rowea dobytá lstí recenzenta
Recenze českého vydání publikace Colina Rowea: Matematika ideální vily
a jiné eseje (ERA vydavatelství, 2007)
Zatímco českou architektonickou scénu tonizují vágní a voluntaristické
konstrukty typu česká přísnost, ovlivnil britský architektonický esejista
Colin Rowe (1920-1999) celou světovou poválečnou architekturu. Jeho
vliv v rozpětí více než jednoho čtvrtstoletí je o to pozoruhodnější,
že se jedná o intelektuálně náročné a literárně vytříbené eseje,
v nichž se prolínají konstrukční analýzy se stavebně-historickými
rozbory, do nichž se promítají poznatky z filozofie, dějin a historie
umění. Tento interdisciplinární přístup je v jazyce, do něhož byla
kniha The Mathematics of the Ideal Vila and Other Essays, téměř
neznámý. Tím spíše je jí Roweova komparativní metoda, pomocí
níž srovnává například Miesovy či Corbusierovy vily se způsobem
výstavby kubistických obrazů jednotlivých protagonistů tohoto kdysi
tak vlivného proudu. Ač jde edičně o zpoždění více než třiceti let, jde
bezpochyby o nejlepší, a jak doufám i nejdůsažnější nakladatelský čin
na poli překladové teorie architektury - se světlou výjimkou překladu
Jana Turnovského Poetika zedního výstupku. Ostatně komparace
obou vynikajících teorií architektury by ukázala, že britský autor je
brilantní a přesný v úsudcích, zatímco česko-rakouský teoretik sdílí
se svým britským protějškem tytéž vlastnosti, ale nadto dokáže být
až patafyzicky (sebe)ironický. A ještě jednu lekci udílí Colin Rowe
prostřednictvím výborného překladu Aleny Všetečkové, totiž že umí
být i v někdy neskutečně dlouhých popisech staveb pozoruhodně
interpretativní. Ostatně nikoliv náhodou vznikaly Roweovy eseje
v době zrodu a rozkvětu francouzského nového románu. Alain
Robbe-Grillet či Michel Butor používali jazyk literárního popisu
k velmi podrobným a pro mnohé zničujícím analýzám, které jsou
často ukotveny v konkrétním a popisem podrobně zprostředkovaném
prostoru. Metoda postupně rozvíjené deskripce, která je založena na
přesné a minuciózní analýze, je vlastní jak britskému Colinu Roweovi,
tak francouzským představitelům nového románu. Tím však literární
zdroje brilantního Roweova stylu nekončí. V rozsáhlých digresích,
s nimiž se setkáváme v sondách do děl klasických i modernistických
Michal Janata
architektů na každém kroku, nelze nepoznat literární dědictví Laurence
Sterna (Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho) a
dalších představitelů britského románu 18. století. Odbočky od hlavní
linie výkladu nijak text neodstřeďují, naopak zhutňují ho a zároveň
dávají vyrůstat velice pestré tkáni významů. Jak první - francouzský
nový román, tak druhou - tradice „analytického“ britského románu -
příbuznost nelze u Rowea nezaznamenat a hlavně podrobně nedoložit.
Tato spojení činí z Roweových esejů o architektuře nejen významné
teoretické dílo z oblasti architektury, ale také velmi zdařilou literaturu.
Podobnou silnou prozaickou tradici česká literatura postrádá, a proto
je o to víc obdivuhodný překlad Aleny Všetečkové. Ne každý si možná
uvědomí, že je to vstup na neznámou půdu. Najít v cílovém jazyce
prostředky minuciózní analýzy, které jsou výchozímu jazyku téměř
vlastním, je opravdu téměř heroický překladatelský počin. Jsme-li u
zdrojů, nelze samozřejmě opomenout (už vzhledem k autorovu studiu
na Warburg Institute v Londýně u Rudolfa Wittkovera) wölffinovskou
estetickou a umělecko-historickou školu, zejména přesvědčením, že
estetika je vázána na optické hranice dané historickým horizontem
příslušné doby, i metodologickou blízkostí ikonologie Erwina
Panofskyho, s nímž Coline Rowe sdílí vrstvení významů (u Panofskyho
např. prvotní či přirozený význam v předikonografickém rozboru a
vnitřní význam v ikonologické interpretaci). Právě toto Panofskyho
prolínání deskripce (předikonografické a ikonografické) s ikonologickou
interpretací je vlastní někdy zdánlivě sáhodlouhým popisům staveb,
které Coline Rowe ve svých esejích rozebírá.
Jako každé originální dílo jsou i Roweovy eseje amalgámem
těchto zdrojů přetavených do vlastní komparativní metody. Rowe
například v úvodní eseji Matematika ideální vily srovnává zdánlivě
nesrovnatelné - Palladiovu vilu Rotonda s Corbusierovou vilou Savoye.
Co má společného Palladio, žijící v době normativních proporcí,
jež byly nezpochybnitelné, s Le Corbusierem, tvořícím v éře, kdy se