3 vily architekta Zdeňka Plesníka: Zikmundova, Hanzelkova, Liškova - výstava a publikace

Tři zlínské vily architekta Zdeňka Plesníka z padesátých let jsou nejen podivuhodnou architekturou, ale i zvláštním historickým jevem. Jestliže dobový vztah pojmu kolektivní – individuální vyhrocovaly, pak ve vztahu klient – architekt jsou příkladem dokonalého souznění a respektu.
Výstava, připravená ve spolupráci s Galerií Jaroslava Fragnera a věnovaná souboru těchto tří domů, je poctou architektů architektovi i jeho klientům. V tom je riziko, ale možná i síla zvolené metody. Obsahem výstavy se totiž stal rozbor samotné tvůrčí geneze domu (vily Miroslava Zikmunda) a její rozvinutí ve dvou domech následujících. To je pro architekta téma nesmírně přitažlivé, neboť zesiluje alespoň jeho iluzi o tom, že tvůrčí metou někoho jiného, navíc o půlstoletí staršího, lze studiem rozkrýt.

Tohoto studia by ovšem nebylo bez materiálu – v tomto případě ojedinělého souboru skic a plánů, zachovaného díky dokumentační vášni pana Miroslava Zikmunda. Ten Plesníkovy skici v průběhu práce sbíral, takže je architekt nestačil zničit, jako to učinil u většiny svých ostatních staveb. Příprava výstavy tedy mimo jiné spočívala v hledání a nalézání souvislostí a posloupností mezi jednotlivými náčrty.
Podle dochované projektové dokumentace byly pro výstavu vytvořeny rovněž modely všech tří domů. Strukturální pojetí modelů vyžadovalo značný řemeslný důvtip a (v paralele s někdejší realitou výstavby vil) jistou míru prefabrikace.

Vila Ing. Miroslava Zikmunda, 1953

Prostorově bohatá struktura vily je výsledkem přestavby lapidárního funkcionalistického domu z r. 1933 - 1935. Plesníkovy zásahy směřovaly k přímému propojení hlavního obytného prostoru se zahradou. Na západní straně domu byla proto nasypána terasa na opěrné zdi a dům byl tímto směrem rozšířen o jídelní kout a část kuchyně (v patře o tělocvičnu). Zvětšen byl i dominantní rohový arkýř v jihozápadním nároží domu. Díky těmto zásahům dům doslova prorůstá do zahrady v rafinované hmotové gradaci. Arkýř a bazén se nově staly těžištěm architektonické kompozice. Na severní straně přibyla předsíň se vstupem orientovaným po vrstevnici. Změněna byla také dispozice obslužného traktu přízemí a celého ložnicového patra.

Vila Ing. Jiřího Hanzelky, 1953 - 1955

Prostorové řešení domu předurčila konfigurace terénu. Vila využívá svahu pro stupňovitou dispozici raumplanu se spojitým hlavním obytným prostorem, okolní terén je pomocí násypů zvlněn tak, aby umožňoval spojení interiéru domu se zahradou v několika úrovních: hlavní vstup je z východu v úrovni suterénu, západní terasa u jídelny v úrovni zvýšeného přízemí (ve stejné výšce je na východní straně vstup do obslužného křídla) a konečně terasa tělocvičny na severní straně je v úrovni ložnicového patra. Na jihu přímé spojení s terénem chybí (podobně jako u obou dalších domů), místo arkýřů Zikmundovy a Liškovy vily je zde ale použit motiv inverzní – polozapuštěný balkón (lodžie), který ukončuje prostorovou kaskádu domu nad zahradou.

Vila Zdeňka Lišky, 1956 - 1959

Dynamická „větrníková“ dispozice je organizována kolem dvouramenného schodiště uprostřed domu. Přízemí jižního traktu s arkýřem tvoří spojitý prostor, symetricky rozdělený mezi hlavní obytnou místnost a pracovnu, které jsou navzájem oddělitelné posuvnou stěnou. Za roštovými okny suterénu je archiv. Severní trakt patří – podobně jako u Zikmundovy vily – obslužným místnostem. Propojení domu se zahradou je realizováno pomocí originálního architektonického motivu – portiku provedeného z kamene a železobetonu. Východní křídlo je ložnicové, v jeho suterénu jsou vstupní prostory.