Basic HTML Version
Glosovat skvěle připravenou výstavu, vybavenou přehledným a dobře
vypraveným katalogem se zasvěceným textem autorů výstavy, je téměř
nemožné. Sluší se jim za obětavou práci srdečně poděkovat a popřát
úspěch v dalších podobně objevných počinech.
Vyjadřovat se k tvorbě přední osobnosti zlínské architektury, tvorbě
architekta Zdeňka Plesníka, je rovněž nepatřičné, pokud to už jiní
udělali a udělali velmi dobře.
Ocenit přínos osvíceného investora a majitele jedné z vil, Ing.
Miroslava Zikmunda, nejen pro přípravu vlastní výstavy, ale rovněž pro
neopakovatelné srdečně lidské vystoupení na vernisáži, se rovněž jaksi
nehodí.
Všechno důležité je na výkresech a maketách a všechno důležité již
bylo řečeno nebo napsáno a není proto téměř, co dodat.
Pokud ano, jde o aspekty obecnější, kterým je věnována tato poznámka.
Památková péče a padesátá léta
Autora výstavy architekta Petra Všetečku znám dlouho především
jako zaníceného a nekompromisního památkáře. Patrně právě
jeho důslednost jej přivedla k znovuobjevení hodnot architektury
zatracovaného období socialistického realismu let padesátých.
V době, kdy se památková péče s velkými obtížemi vyrovnává
s fenoménem architektonické moderny, bylo učiněno jen několik
pokusů o systematičtější sondu do tvorby období „sorely“. Důvod je
celkem pochopitelný. Formální propojení architektury padesátých
let s ideologií stalinismu dosud jaksi bránilo odborníkům připustit,
že i v této době žily a tvořily významné a talentované osobnosti.
Jednodušší je pro mnohé stále ještě jen zatracení celé epochy než
pracná analýza a třídění zrna od plev. Zdá se, že půl století je doba
dostatečně dlouhá pro odstranění této spíše emociální bariéry.
Je pro mne příjemným zjištěním, že výstava tří vil z padesátých let
pomáhá osvětlit toto období právě ukázkou špičkové tvorby. Ve Zlíně
jsou však ještě další realizované stavby z padesátých let a je na nich
pozoruhodné přímočaré propojení na baťovskou architekturu. Tím
se zlínská „sorela“ liší od importované sovětské historizující formy a
ukazuje, že i vnucené výrazové prostředky v rukou osobnosti mohou
spoluvytvářet kvalitu.
Kontinuita stavby
Ve Zlíně probíhá místy tvrdá diskuze o rozsahu městské památkové
zóny a povaze ochrany jednotlivých objektů. Veřejné mínění je
často v novinách masírováno tvrzením, že zlí a nekulturní architekti
zničili památku přístavbou nebo necitlivou přestavbou a osvíceným
památkářům se nepodařilo vandalismu architektů zabránit. Dobře se
to čte, nemusí to však být pravda. Výstava tří zlínských vil mimo jiné
dokládá, jak povrchní může být podobné stanovisko a jak je naopak
problém složitý.
Zikmundova vila se dochovala, ostatně stejně jako její majitel,
v obdivuhodně dobré kondici. Žije se tam, bydlí se tam, všechno
funguje a domu v dobrých rukou je patrně srdečně jedno, jestli je
nebo není předmětem památkové ochrany. Kvalitní architektonické
dílo padesátých let však vzniklo radikální přestavbou vily okresního
hejtmana. Jednalo se o, mírně řečeno, zdařilou architekturu třicátých
let. Podrobnější doklady se nedochovaly, bylo však zmíněno, že
autorem by mohl být architekt Gahura. Je na místě se dotázat, jak by se
k návrhu tak rozsáhlé přestavby chovaly orgány památkové péče dnes
nebo v padesátých letech, pokud by tehdy vůbec přisuzovaly moderní
architektuře nějakou hodnotu.
K podobné situaci dochází dnes denně ve Zlíně v okamžiku, kdy má
architektura Baťova Zlína nesporný kredit, u památkové péče však
Poznámka k výstavě 3 vily architekta Zdeňka Plesníka
Pavel Šimeček