Basic HTML Version
sochařství i malba…Hudebník slyší, co píše - on to nevidí. Jde
kolem architekt, podívá se na jeho kresby not a řekne: „Ó, není
to podivuhodné? Myslím, že si to zvětším a pověsím do pokoje!“
Svým psaním míní hudebník něco po tomto psaní, něco za ním -
míní zvuk, míní organizaci zvuku. Architekt musí umět číst život,
který přichází do jeho prací skrze jeho plány. Jeho říše prostorů je
analogická notovému archu. Jeho sloupy a trámy by měly být skoro
předpokládané…Když dělám prostor, musím mít světlo… Musíte
mít vnitřní druh struktury. …právě tak jako hudebník má svou
formální strukturu a disciplínu, která mu umožní hrát skoro na každý
nástroj…
7
Kahn.
EP:
Myslím si, že je to všechno matematika, možná že cítěná
matematika. To je naprosto evidentní, ať už v proporčních vztazích, ve
všech těchto teoriích. Oni jsou nakonec v matematice. Jeden teoretický
fyzik z Ameriky mi říkal: já hádám systém. A o tom je kontext - hádám
systém jako kdybych dopisoval báseň. To je o interpretaci toho
předchozího, v tom člověk hledá rytmus, a tak dále. Člověk dočasně
dotváří systém. Záleží jak chytře to rozřeže, jak jinak přečte tu věc, jak
vytuší jiné rytmy, jak dokáže rozpitvat problém, kolik řezů vede. Nakonec
takové to východní celkové uchopení, to velké sezení a vnímání a
nepitvání a neřezání a nepopisování je vlastně totální rozemletí, které
umožní vstřebání všech aspektů, které do toho člověk potřebuje dostat.
PV:
Syntetický a aditivní přístup. Je na nás kladen celkem logický
nárok vmyslet se do původního tvůrce či logiky domu (při obnově
nebo rekonstrukci), ale zároveň to udělat jinak, dokonce odlišitelně.
Řekl bych, že vám jde jednoznačně o syntézu, nikdy o aditivní vztah.
Z toho plyne jakási celost architektury. Adice je hodně instruktivní,
myslím si, že nemůže v architektuře stačit. Je vám v tom někdo
blízký?
EP:
Nedá se asi obecně říct, jestli adice nebo syntéza, protože ve
skutečnosti výsledek je vždycky syntéza. Dělám vždycky syntézu, protože
neodhodím to, vůči čemu se vymezuji. Je to trošku jako japonská bojová
umění, kdy člověk používá energii toho druhého. Výsledkem boje je
energie všeho.
PV:
Návrhem na Staroměstskou radnici v r. 1987 jste odvinul téma
radnice z instituce. Není čas doplnit v tomto smyslu zkušenost
devadesátých let? K výstavě Aleny Šrámkové v r. 1996 jste napsal:
Kdyby její domy stály, narovnávaly by náš hřbet. Na to nejsme dost
chytří; nestály by jiné, naše…
8
Mezitím se přestaly stavět i vaše
domy. Tušíte, kde je dnes síla, z níž by se dalo vyjít?
EP:
V té době byl přetlak, čekání na úkol. Potřebujeme definovat střed
svého světa, centrum občanského konání. Měl jsem pocit, že člověk,
jak procházel mechanismem rituálu, má určité praformy jakoby dané.
Myslel jsem si, že se to dá uhrát jedním barákem, který bude obecný a
každý v něm bude mít právo existovat. S nabídkou florentinské loggie,
všech těch vystavených Davidů. Když jsem to dělal, tak jsem chodil do
Obecního domu, ten byl mimochodem za bolševika otevřený, a já jsem
tam bloudil těmi salony - byly tam nějaké školní koncerty - nikdo vás
tam nezastavil. Tak jsem si představil, že lidi by vždy otevřenou radnicí
– jako kdysi kostely -mohli chodit a svobodně vnímat, a připadat si, že
se tam účastní bez plyše a zbytečností - jako v řeckém divadle - divadla
demokracie. Co mě zajímalo, byly Corbusierovy interiéry z Čándígarhu,
kde stojí kola, a nad tím jsou sloupy. Zajímala mě ambivalentnost
situace. Jistě, byl to monument.
PV:
A jak se snáší Vaše tehdejší koncepce se stavbou na místě
Krenova domu, kterou zadáváte nyní studentům? To by šlo
dohromady?
EP:
Ne. Já jsem si myslel, že ta elipsa dokáže obsáhnout všechny
aspekty té věci. Člověk to vzal za tak silný moment, že tím řešil i
problém neexistence Krenova domu. Samostatné vyřešení Krenova
domu, potvrzení půdorysné stopy náměstí zjednodušuje situaci. Elipsa
mnohé opomíjela. Mně to řešení přišlo tehdy geniální, lepší než všechna
ostatní, ale nestálo to za moc, nejlepší byl kdysi Gočár. Krenův dům v
každém případě možná pokorně vrací situaci radnice zpátky do polohy
čitelné, jednolité, nepřekračující svůj účel a možnosti, do polohy správné
proporce dostavby, do polohy instrumentální. O Krenově domu, jako
základu obnovy Staroměstského náměstí jsem nedávno napsal do
Architekta. Prostor náměstí je důležitější než radnice.
PV:
Jedním ze zdrojů moderní architektury byla kultura Japonska a je
jím dodnes. Co z japonské architektury vás zajímá?
EP:
Skryté zákony. Mě Japonci překvapují, vždycky mě překvapovali.
Jinak myslí. První barák, který jsem viděl od Sejimy, kruhový s ateliérem
uprostřed, mi vyrazil dech. Nebo ten deskový dům se vstupy do každého
pokoje zvlášť - geniální. Oni pořád vymýšlejí, vynalézají. Narozdíl od
nás chápou jinak historii. U nás čím starší dům, tím více paměti a ducha
nese, u nich s časem, s degradací materiálovou jde i degradace duchovní
hodnoty stavby. Možná proto ten silný tlak na experiment.
PV:
ERA 21 má v záhlaví ekologii i architekturu. Nemáte zábrany tohle
téma zpracovat, například jako zadání studentům?
EP:
Mám, protože to neumím, to vynalézání s tím spojené, ten technický
background. Nicméně myslím, že ekologii ctíme, chováme se slušně.
PV:
Myslím, že se z nabízených schémat ekologických domů
při projektování mnohdy stávají berle, podobně jako z každého
univerzálního konceptu, který nemůže být v jednotlivém případě
receptem.
EP:
Ano, ale není berlí to , že otočím barák na jih. Bydleli jsme v domě
s koupelnou na východ. Každé ráno tam svítilo na plný kule sluníčko.
To byla krása. Tak to má být. Přírodní zákony nejsou berla, ale vyjevení
jediného řádu, který máme. Ten máme sledovat.