Basic HTML Version
na Dílech, a nepoznala jsem domek, ve kterém jsme bydleli, protože
všechny domky mají garáže, přestavěné ploty a okna atd. Když chceme
něco zachovat, musíme dát lidem příležitost například stavět garáže,
ale můžeme přitom docela dobře říct, ať si garáž postaví jinde a dojdou
500 metrů pěšky. S památníkem je to totéž – když se tam dá nějaká
technologie, budeme muset instalovat i strojovny. Já se domnívám, že
když tam bude zima, lidé tam budou prostě chodit v kabátě. Kdyby se
našla technologie, která to prostředí vyřeší tak, že tam bude příjemně
bez viditelných zásahů do původní architektury, anebo viditelných, ale
jasně rozlišených od původního konceptu, tak se na to ráda podívám.
Teprve teď po dlouhé době, kdy jsme energií plýtvali a klimatizovali
vše, se společnost zabývá tím, jak šetřit. Možná za 10 nebo 20 let nebo
později se tyto možnosti rozšíří a já bych to nerada zničila teď, dokud
je nemáme. Raději bych tam dnes chodila v kabátě. Zima není problém,
vytápění je to nejjednodušší, horší je horko. Já bych se uskromnila.
Emil Přikryl:
Já zase budu mluvit trošku zmateně, z různých stran. Jediné, co se
mi dnes líbí na americkém prezidentovi je, že když prší, tak stojí u
stolku na zahradě a mluví, jak je – ono to s něčím souvisí. Ten Baťův
vyčištěný „protestantismus“ (já nevím, jaké byl konfese) se mně
líbí – většina vládců má nad sebou ty deky a kolem teplo. A to velmi
souvisí s velkorysostí. Chápat ten dům tak, jak je – víte, ona jedna z
definicí kultury je, že to je údržba, lépe řečeno starost. Kdybychom toto
chtěli převést na péči o ten dům, tak ho můžeme jenom v té původní
ideji zrekonstruovat, a bude to to nejčistší a nejdokonalejší. Jenom
nebudeme sami vědět, co si s tím počít. Ale bude to tak, jak to má být
řečeno. Ono mimo jiné záleží na tom, že ten dům tím chce být. Ten dům
byl navržen bez vytápění. Všichni se shodneme na tom, jak to vytopit,
těžší je zajistit, aby se to nepřehřívalo. Už Louis Kahn ale začal razit
otázku: „Čím dům chce být?“ Možná to myslel jinak. Ten Památník byl
navržen takto, v této prostotě, a byl navržen jako monument. A my z
toho neustále chceme udělat instrument pro nás, abychom tam měli
teplo a mohli všechno. A málokdy si uvědomíme, že měníme funkci.
Jednou jsme pozvali japonskou architektu, která nám přednášela o
japonské architektuře. To nejzajímavější bylo, co dělají se šintoistickými
chrámy. Protože my u nás oceňujeme stáří věcí. Kámen musí být
autentický, a když předěláme schody na hrad, tak už to nejsou ty
schody, protože po nich nechodil Karel IV. Zatímco oni to dělají možná
chytřejším způsobem. Oni například museli spálit všechny císařské
paláce a každý císař si musí postavit nový, protože pro ně s úpadkem
hmoty upadá i duch, který je s tím spojený – takže oni v každé generaci
postavili de facto to stejné. Tím si mimochodem udržovali kvalitu
stavění a zachovávali řemeslo. A začínám rozumět tomu, že oni jsou
schopní kopírovat a nemají ambice, abych tak řekl autorské, a zároveň
nejsou zatížení tím, čím my trpíme, protože nevíme co s tím dělat. Ale
myslím si, že pro ten dům je nejdůležitější, a v tom chápu tu údržbu,
udržet ten stav v jakém byl navržen. Když jsem viděl postupný vývoj
toho Gahurova návrhu, jak tam měl ten Panteon, a jestli ten Panteon
byl míněn jako pocta jakémusi monarchovi, tak mě napadá, jestli by
Baťa, kdyby byl živ, to opravdu takhle chtěl. Já to možná příliš tlačím do
toho rozlišení na monument a instrument. Ale ono možná jde o takový
monumentální instrument. Když si uvědomíme, jak se začal používat po
jeho smrti a jaký měl potom vývoj, napadá mě, jestli to nemýtizujeme
příliš. Já stojím za tím, aby se to zredukovalo na ten původní koncept.
Ladislav Lábus:
Chtěl bych jen poznamenat k těm šintoistům: to není v Japonsku
obecný jev. Je tam i spousta dřevěných staveb ze 6. století. Ale je
připadá zajímavá tato úvaha: v roce 1933 to byla nová stavba, do níž se
vložilo staré letadlo, které bylo památkou na Baťu. Dnes máme starý
dům – památku na Baťu – proč do něj nevložit nově vyrobenou repliku
letadla chybějícího. Vlastně se to jen obrací.
Co se týče výtahu
– samozřejmě by se ten objekt zpřístupnit měl.
Záleží na tom, jestli se na to budeme dívat jako na katedrálu, nebo jako
na něco, kde každý musí vidět všechna patra. Je celkem marginální, zda
jsme ve studii vložili výtah dovnitř nebo ven – buď se na to budeme
dívat jako na interiérově nebo exteriérově hodnotný objekt – ale o tom
bych teď debatu nevedl. Důležité je zvážit, jestli objekt památníku
budeme vnímat jako zmíněný monument nebo instrument. Rád bych
nyní debatu obrátil k tématu, které mě u této stavby zajímá více než u
jiných: mám pocit že architektura památníku souvisí možná víc s tím, co
nevidíme, než s tím, co vidíme. Vjemy, které nevidíme, můžeme popsat
například dualitami jako: ticho - hluk, chlad - teplo, vítr - klid, přirozené
- umělé světlo, nebo vůně lesa – bot, apod. Možná i tudy se lze přiblížit
k tomu, jestli je to opravdu totéž, když do toho objektu bude foukat
ventilačkami, anebo bude naopak vnitřní prostředí umělé a budeme jej
vytvářet v nějaké strojovně pod zemí. Jestli tam chceme v zimě chodit
v kabátě, aby tam bylo cítit a slyšet les či město, nebo jestli má vrčet
klimatizace, když žijeme v tom 21. století. Jsme schopni toto upřesnit?
Eva Jiřičná:
Já na to odpovím trochu zdlouhavě. Myslím si, že tato otázka je
druhotná, a ne prvotní. Proč si myslím, že ten objekt je důležitý?
Není pietní tím, že je to Památník Tomáše Bati, ale protože je to
architektonicky nesmírně významný objekt. A důležitost Bati je stejného
rodu, jako důležitost Karla IV. nebo Rudolfa II. a všech, kdo podporovali
kulturní vývoj. Karel IV nepostavil katedrálu ani Karlův most, ale dal
příležitost lidem, kteří to uměli, aby se realizovali. Baťa se tím samým
způsobem stal v určitém údobí iniciátorem těch nejdůležitějších
počinů, ale také architektonické tvorby. Toho, že někdo měl možnost a
příležitost postavit tuto budovu. Já ji používám když učím. Angličan,
Američan nebo Číňan, když jim ji promítnu, a řeknu, kdy byla postavena,
nevěří. Podobných budov je na světě strašně málo. Já si myslím, že pieta
toho Památníku je v tom, že Baťa umožnil těmto geniálním lidem se
uplatnit. Baťa v tom samozřejmě hrál velkou úlohu – stejně jako Karel
IV. a další panovníci a politici. Pieta Památníku tedy spočívá v tom, že
připomíná schopnosti lidí. Tak jako se všichni učíme od těch, kteří v
kovárně něco stlučou dohromady nebo něco staví. A od těchto lidí se
Baťa naučil vybudovat to, co byl – protože on se uměl něco naučit. Když
se vrátím k tomu, jestli bych tam chtěla mít teplo nebo zimu: Člověk se
vždycky musí zamyslet nad tím, co ty historické budovy v dnešní době
znamenají. U této budovy je nejdůležitější ten geniální základ a s tím
přichází i určitá disciplína anebo rozhodnutí omezit se. Uvedu úplně
jiný případ: včera jsem se šla podívat do čtvrti, kde jsem se narodila,