Basic HTML Version
by trpěla rozdíly teplot a vlhkosti atd. My jsme v posledních letech
pracovali na mnoha stavbách, které měly historickou cenu. A pokud se
takové stavby zachovají v původní podobě a dají se tam nové objekty,
které reprezentují současnost, je to technicky možné. Nejsem takový
odborník, abych věděla, jakým způsobem se dá minimálně temperovat
prostor uvnitř památníku. Mně dělá víc starostí chladit v létě než topit
v zimě, kdy se dá sálavé, či jakékoliv vytápění zařídit. Další problém,
kterému se nemůžeme vyhnout, jsou vozíčkáři. V dnešní době je
naprosto nemyslitelné navrhnout prostor který nebude dostupný
pro tělesně postižené. Ale byla bych velice nerada, kdyby se do toho
prostoru vsadil výtah. Udržovat památník, pokud se jedná o sochu a
můžeme kolem něho chodit, je něco jiného, než udržovat architekturu,
která musí nějak odpovídat současným potřebám. Byla jsem před
nedávnem na Bienále v Benátkách, kde vystavuje řada světových měst –
všechna města mají problém s rekonstrukcí historické části, s obnovou
památek. Nikdo přesně neví, jak to dělat. Můj nejlepší učitel, kterého
jsem obdivovala, profesor Vágner, říkal, že když má člověk otázku,
odpověď najde jednoduše. Já nevím jak jednoduchá je tato odpověď,
ale myslím, že otázka zní: Co s tím prostorem udělat, až bude objekt
památníku v původní podobě. Myslím, že bychom mohli přemýšlet,
která technologie – a může být ještě ve stavu zrodu – by se nám do
budoucna mohla hodit.... Vím, že je velice atraktivní přemýšlet o ceně.
Myslím, že cena zachování objektu v původní podobě, 30 – 40 miliónů,
bude ve skutečnosti o něco vyšší. Vše záleží na detailu. Památník je
geniální právě tím, jak jsou vymyšleny jeho detaily.
Emil Přikryl:
Kdysi jsem četl Karfíkovy vzpomínky na Baťu, kterému Karfík předkládal
varianty svých návrhů. Baťa mu řekl, že kdo má v hlavě jasno, předloží
variantu pouze jednu. Otázka tedy je, zda my nebo tato doba máme
v hlavě úplně jasno. Já si myslím, že ne. Naše situace je přeci jenom
složitější. Jako architektovi mi na mysli vyvstane několik věcí. Za
prvé, jestli je ten památník monument nebo instrument. Jestli je to
monument, pak je to něco, co je ve funkci zredukované a myslím, že
je to velmi důležité, protože redukce patřila k základním principům
prezentace celého toho jasného a vlastně klasického Baťova názoru. Je
na tom pozoruhodné, jak modul baťovských staveb dokázal vstřebat
i funkci monumentu. A dále: všichni nedávno objevili Miese van der
Rohe, který se zamýšlí nad tím, co je podstatné, a co je nutné – což se
časem mění. To podstatné souvisí určitě s redukcí. Když mluví o Miesovi
Rostislav Švácha, zmiňuje se o bolesti redukce – to je součást té askeze,
o tom tu mluvila Eva Jiřičná. Když jsem přijížděl do Zlína, čekal jsem,
že památník hned najdu, hned ho uvidím. A neviděl jsem nic, viděl
jsem keře. Přerostlou neudržovanou krajinu. Zlín, to není památník
– podstatná je starost o Zlín. A tady je vidět ten rozpor, to podstatné
je zahlcené křovím a to nutné, to, co potřebujeme ke svému životu, to
exhibuje na všech stranách, už když jedeme z Otrokovic. A my si musíme
ujasnit, a to se vracím k tomu, co jsem říkal na začátku – co vlastně
chceme. Z určitého hlediska mi připadá, a v tom mezi většinou z nás asi
nebude rozpor, že to, co vidíme na modelu památníku je vlastně ideál.
Existuje jakási podivná povinnost směřování k ideálu. A tam je to v čisté
formě. Monument a instrument mají totiž dvě úplně rozdílné funkce. A
my se teď musíme rozhodnout, jestli necháme upadnout to všechno, co
tu vzniklo a budeme shromažďovat zbytky. Je to podobné jako se starými
městy – člověka vždycky napadá, že nová generace má právo postavit si
svět podle svého. Obhajovat existenci toho minulého je těžké. Přitom
jediným kritériem, které nám dává sílu to obhajovat, je větší kvalita
toho minulého. Musíme si položit otázku kvality.
A ještě jedné věci bych se chtěl dotknout – transparentnosti. Já sdílím
úplně stejný názor s Evou Jiřičnou, co se týče vitrín. Pokud by tam byly,
bude to do jisté míry změna monumentu ve smyslu instrumentalizace
– je to jakoby na hraně. Transparence se dnes stala velkým tématem
architektury a důležitým aspektem jejího nahlížení. Je vlastně jakýmsi
principem celého toho domu. A transparence souvisí s tou redukovanou
formou: s tím, že v Památníku bylo uvnitř jen letadlo a nic jiného. A
hrálo tam svou roli, jak to vidíme na tom modelu. A přitom si nemyslím,
že by to, co jsem řekl o vitrínách, platilo i pro ten výtah, který je dokonce
v logice toho redukovaného přístupu k architektuře samotného Gahury a
baťovského názoru. V tom nevidím žádný problém.
Ladislav Lábus:
Já musím říct, že když jsem si prohlížel všechny
tři varianty studie a když jsem se připravoval na dnešní seminář, byl
jsem překvapený, jak rychle jsem si na to udělal poměrně jednoznačný
názor. Já patřím spíš k váhavcům, předkládám varianty, ale zde mi byla
ta varianta od začátku jasná. Taky mě překvapilo, že názor, k němuž jsem
dospěl, je odlišný od toho, co většinou prosazuji ve své vlastní praxi.
Myslím, že tady všichni říkáme podobná slova, ale že ta slova nejdou
generalizovat a vztáhnout na přístup k jiným objektům. Protože toto je
opravdu velice výjimečný objekt nejen po architektonické stránce, ale i
po stránce kulturní a duchovní – sakrální stavba, jak tu zaznělo. A to na
tom cítím a nedovedu to oddělit. Celý přístup už vychází z toho, co se s
tím chce udělat – já si myslím, že se to nedá zcela oddělit. Myslím si, že
podstatné je to, jestli cítíme povinnost mít tu Památník Tomáše Bati.
A zároveň zůstává otázkou to, co tu načal Emil Přikryl: jestli to není
trochu licoměrné. Protože my tady sice děláme památník, možná v té
nejlevnější variantě, která bude možná nejvíc věrná původnímu návrhu,
ale když se kolem sebe rozhlídneme, tak cítíme že Baťa by z dnešní doby
příliš radosti neměl. A to se týká nejen architektury a stavební kultury,
kterou člověk vidí při příjezdu do Zlína. Týká se to také fabriky a celého
toho areálu, který se nachází v neutěšeném stavu, a se kterým nejsme
schopni nic udělat. Že se ten obrovský potenciál města takovýmto
způsobem rozdrobil a znehodnotil. A město má potřebu se rozvíjet,
vzniká tady univerzita a uprostřed města je přitom obrovský špalek,
který je jenom z části využitý. To si myslím, že je hrozné. A souvisí to
i s památníkem – neměli bychom skončit tím, že jenom obnovíme
památník.
Karel Ksandr:
V interiéru památníku jsem byl dnes poprvé, ale znal jsem ho z různých
historických materiálů a vidět ho bylo to pro mě klíčové. Jestliže podle