Basic HTML Version
technologický institut, ale všeobecně vzdělávací zařízení. V roce 1936 se
otevíral jako galerie, v té době byla celá etáž umělecká galerie. Takže ten
dům vyloženě dozrával. Druhý Studijní ústav také. U Baťů tedy možná
nebylo úplně jasné, co ve kterém patře bude a k čemu to bude sloužit,
ale investor dal peníze, architekt navrhl, dům byl postaven a nakonec
sloužil postupně přibývajícím činnostem. Bylo to proto, že ten baťovský
systém byl tak úžasně výkonný, že každý rok přibývaly nové činnosti a
ty činnosti lehce zaplnily jakkoli veliký dům. Takže možná u památníku
bylo zřetelné, že tam je velmi silné ideové určení, ale možná nebylo
úplně do detailu jasné, jak bude prezentováno. No a my dneska řešíme
strašně podrobně problém funkce. Na funkci se asi víceméně shodneme,
to ideové a víceméně ideální směřování je asi nutné – dnešní člověk
nutně potřebuje mít úběžník. Mně se líbilo, co tady řekla paní Jiřičná,
jak ona cítí památník. A já ho cítím podobně – že je to vlastně místo,
kde je oslavován duch schopných lidí. V tom je bezkonkurenční síla
Tomáše Bati zakladatele. On měl široké schopnosti a měl to, čemu se
dnes rádo říká charisma. Dovedl se podívat na člověka, trošku ho přečíst
a pak mu dát pole působnosti. A mnoho lidí ukázalo plusy, mínusy
atd. Ten tah ke schopným lidem Tomáš Baťa nepochybně celý život
projevoval. Když si vzpomenu, jak se seznámil s Hugo Vavrečkou v roce
1906 – jadrným způsobem oslovil elektroinženýra a z Vavrečky pak byl
špičkový ředitel a čelný člen baťovského týmu. Baťa uměl shromažďovat
a motivovat schopné lidi a dovedl jim dát prostor a to na mě čiší. Pokud
by měl tento dům mít ideové zaměření, tak prostě: památník schopných
lidí baťovského týmu.
Karel Ksandr:
Já s Vašimi slovy pouze souhlasím. Já jsem si teď uvědomil takové
srovnání. V této době mám na starosti, a mám s tím velké problémy,
taky jeden památník – na vrchu Vítkově v Praze. Samozřejmě je to
trochu větší památník. Ale při vašich slovech jsem si uvědomil jednu
podstatnou věc. Ten Vítkov je navržený opravdu jako památník -
opomíjím ten historický vývoj, že se z památníku stalo mauzoleum a
z mauzolea památník. Skutečně je stavba koncipována tak, že je těžké o
ní uvažovat jinak, než jako o památníku nebo muzejní expozici. Zatímco
tato zlínská stavba je stavbou funkcionalistickou a je možné, že Gahura
šel v myšlenkách dál a neměl to téma úplně vyjasněné a mohl třeba
počítat s tím, že se bude moci změnit v něco jiného – například se
začlenit do většího areálu. A to začlenění mohlo znamenat i změnu
funkce uvnitř památníku. Ta stavba by ale zůstala. To znamená: zůstává
tím klenotem, ale funkce se může měnit.
Emil Přikryl
(ke Zdeňku Pokludovi):
To bylo nádherné, co jste povídal, protože to tak je. Já když jsem o té
funkci mluvil, tak jsem hledal důvody, které vedou k tomu, aby se tam
Diskuse – otázky z publika:
Ivan Bergmann:
Mě se z těch představených materiálů zdá velmi zajímavá jedna věc, a
sice ten návrh z roku 1935 na dostavbu areálu čtyř Studijních ústavů
kolem památníku. Znamená to, že vlastní skleněný hranol dnešního
památníku by se dostal do naprosto jiných prostorových, hmotových
i provozních souvislostí. Je pro nás důležitější zachovat jej v té dnešní
podobě bez případné dostavby a vzhledem k jeho hodnotám a zamezit
dalšímu rozvoji celého toho území? Domnívám se, že ta studie
Studijních ústavů a jejich dostavby je zajímavá a mohla by být dnes
aktualizována.
Ladislav Lábus:
Já jsem byl asi před rokem v porotě v soutěži na centrální část Zlína. Zlín
je podle mě město, které má takový rozvojový potenciál ve středu města,
že není potřeba tuto budovu stísnit mezi skleněné krčky a další budovy.
Mně osobně se ten návrh nelíbil a ta budova by tím ztratila svůj půvab
– stala by se z ní vstupní hala do celého komplexu. Myslím si, že by se
tím té stavbě uškodilo, protože je to významný solitér a v té solitérnosti
je její půvab. A jestli tehdy měli nějaké záměry, které se nerealizovaly, je
to možná dobře.
Dagmar Nová:
Pan profesor Lábus narazil na to, co bych možná dodala i já. My jsme
v soutěži stáli nejenom před otázkou dostavby Gahurova prospektu, i
když to víceméně ani nikoho moc nenapadlo, ale i dostavby náměstí
Práce. Shodli jsme se na tom, a soutěžní návrhy to potvrdily, že byť
se o tom území říká, že je nedostavěné, tak se musíme rozhodnout,
že je to tak, vzít to jako fakt, a dál to nedostavovat. Ve svém vstupu
jsem řekla, že je škoda, že Jan Baťa nezrealizoval dostavbu památníku.
Kdyby to zrealizoval, tak tady možná takto nesedíme a neuvažujeme, co
s památníkem. Ale já si také myslím, že to území je dokončené, město
je schopné najít místo pro nové stavby jinde a rozvoj města by se neměl
odehrávat v této krajině.
Karel Ksandr:
Já jsem také přesvědčen, že Gahurova stavba by neměla být začleněna do
toho komplexu, který jsme viděli v nerealizovaném projektu. Dnes na tu
stavbu pohlížíme trochu jinak, jako na velmi vzácný klenot a kdybychom
korunovační klenoty vložili do celého svatovítského pokladu, tak tam
také zaniknou. Tato stavba je opravdu korunou a klenotem náměstí, a
tak by to mělo zůstat. Významu stavby by se tím výrazně ublížilo. Dnešní
pohled na zlínskou architekturu je zkrátka jiný, než v době jejího vzniku.
Zdeněk Pokluda:
Zazněla tady silná touha formulovat zadání, předestřít funkci, kterou
by obnovený památník měl mít. Ta funkce je dost důležitá. Pátráme i
po tom, jaké zadání měl Gahura. Já bych to vzal trošku z druhé strany.
Když se probírám novinami z třicátých let, mám z toho dojem, že se
často stavěl dům, a nevědělo se přesně, co v něm bude. U památníku
to možná nebylo tak vyhraněné, tam určitě byla idea, ale myslím si, že
teprve v roce 1934 se v díle Zdeňka Rossmanna ujasnilo, kde co bude,
a dozrálo to, co tam bude. U těch dvou vedlejších budov – Studijního
ústavu I a II – je ta situace mnohem zajímavější. Když Gahura navrhl
Studijní ústav I, otevřený v roce 1936, jeho náplň nebyla ještě stanovená
nebo nebyla ještě domyšlená a teprve postupně se zaplňoval činnostmi.
Ten dům byl plánován podle vzoru budovy MIT. Ale nakonec to nebyl