Basic HTML Version
má prostotu venkovských kapliček, tu evokuje drobná sedlová stříška
završující jakési „slepé“, reliéfně neztvárněné trojúhelníkové tympanon,
i vertikalizující monumentalitu, navozenou formou až jakési stély.
V kontrapunktu k dříku, odlučujícímu se od soklu ve vertikálním směru
nahoru, jsou výšky jednotlivých „kvádrů“ gradovány od subtilnějších
dole k těžším nahoře. Toto převrácení prostorové logiky, jejímž
očekáváním je zmenšující se výška „kvádrů“ směrem nahoru, symbolicky
narušuje gravitaci: lehčí je vespod a těžší je nahoře. Symboličnost je
přes zdánlivou nekomplikovanost stavby vyjádřena spíše krypticky
až na základní atributy kříže a Madony s Ježíškem. Tato obrazově
symbolická zdrženlivost je vyjádřena i ve skleněném reliéfu Milivoje
Husáka, kde je figurativnost potlačena abstrahováním iluzivních
objemů. Zvláštní je i spojení „římského“ a „byzantského“ živlu. Gesto
žehnajících rukou, jakož i frontálně hieratický postoj malého Ježíše,
rozhodně patří k výrazovým prostředkům byzantského umění. Naopak
měkkost modelace Marie a Ježíše, jakož i nestrnulé gesto Mariiny
hlavy, vyjadřující i něžnost mateřství patří do oblasti latinského ritu.
Vzhledem k předsudkům i význačných českých historiků umění vůči
byzantskému umění je reliéf Milivoje Husáka odvážným počinem,
neboť vyjadřuje skutečnost, že křesťanská οικου
μενη
(oikúmené) dýchá oběma
laloky plic, tím římsko-katolickým i řecko-ortodoxním. Nevím, bylo-li
to úmyslem autora, ale reliéf jako celek napovídá zcela zřetelně a
nenapadnutelně tyto souvislosti. Vynikajícím symbolickým vyjádřením
je i umístění skleněného reliéfu, který oproti opacitě (nepropustnosti)
vlastní stavby poklony, vyjadřuje transparentnost světla jako obrazu
Boží pravdy. Konkávně zahloubená skleněná „gemma“ jaksi převrací
prostorové čtení venkovských kapliček s kvadratickým prostorem,
jehož pravoúhlost narušuje klenutí. Zde je „klenba“ jaksi vyvržena do
prostoru, převrácena z horizontálního do vertikálního směru a učiněna
součástí svislice. Je to jaksi splnění úkolu, s nímž se potýkají autoři
rekonstrukce poutního kostela Jména Panny Marie, na jiném místě.
Zatímco v kostele stojí autoři před těžko řešitelným problémem jak
obrátit celebranta čelem k věřícím, zde mariánský obraz prostupuje obě
zdi na znamení toho, že „duch vane, kudy chce“.
publikováno v časopise STAVBA 2/2001