Basic HTML Version
Colin Rowe: Matematika ideální vily a jiné eseje
Recenze českého vydání publikace Colina Rowea: Matematika ideální vily a
jiné eseje (ERA vydavatelství, 2007)
Před dvaceti lety by asi bylo možné tuto recenzi začít slovy: „Colina
Rowea jistě není třeba představovat…“ I k nám tehdy v osmdesátých
letech přes zúžené informační kanály doléhala postmoderní kritika
moderní architektury a k teoretickým autoritám, jimiž se zaštiťovala,
patřil i Colin Rowe. Zejména jeho kniha Město jako koláž (Collage City,
spolu s Fredem Koetterem, 1978) se svým důrazem na vztah stavby a
jejího kontextu zdála nabízet lék na rozklad městskosti prostředí, jejž
způsobil funkcionalistický urbanismus; a jeho hledání rovnováhy mezi
utopickým vizionářstvím a navazováním na tradici prolamovalo letitá
tabu a uvolňovalo cestu k bohatšímu jazyku architektury. Kolážovitě
pojatou stuttgartskou Novou státní galerii od Jamese Stirlinga,
jednoho z Roweových žáků, si nelze představit bez této teoretické
základny.
Čas odvál postmodernu s jejími citacemi historických forem a spolu
s ní - bohužel - i řadu kritických myšlenek, které mají hlubší platnost
než jen jako argumenty určité rodící se architektonické tendence.
Právě takové myšlení představují studie a knihy Colina Rowea,
kterého rozhodně nelze spojovat s apologetikou nějakého konkrétního
architektonického stylu, byť byl svého času takto čten a využíván. Je
proto velmi záslužné, že brněnské vydavatelství ERA nabídlo překlad
výboru Roweových statí, který v roce 1976 sám sestavil. Hned na úvod
je třeba zdůraznit: To není jen příspěvek k zacelení mezer v našem
poznání vývoje architektonické teorie, který bychom měli číst pouze
jako historický dokument. Knížka nabízí velmi aktuální témata
k přemýšlení a dodnes inspirativní četbu.
Coline Rowe, který se narodil v roce 1920 v Anglii a většinu života
strávil v USA, do tohoto svazku shrnul devět esejů napsaných mezi lety
1947 a 1961, tedy ze svého raného badatelského období. Až na jednu
či dvě výjimky se věnují analýze problémů architektury 20. století a
v řadě z nich se Rowe soustřeďuje zejména na dílo Le Corbusiera a
Petr Kratochvíl
Miese van der Rohe. Při četbě je dobré mít na paměti, že tito architekti
v té době nebyli samozřejmě ještě postavami z dějin, ale živými
tvůrci - a možná tady je třeba hledat první z inspirativních podnětů
knihy, alespoň pro ty, kdo se dnes věnují teoretické reflexi současné
architektury. Rowe názorně předvádí, že i bez časového odstupu lze
dospět k hlubokému a preciznímu pojmenování základních principů
díla. Rowe toho dosahuje především tím, že vychází z velmi pečlivé
formální analýzy stavby samé, tedy z rozboru distribuce prostorů,
konstrukčních článků, matematicky vyjádřitelných proporcí a vizuálně
uchopitelných vztahů. Přitom nejde o deskripci, ale o postižení logiky
díla, která není na první pohled patrná. Postřehy, které z těchto
analýz vyplývají, jsou často fascinující svou objevností, přesahem
od exaktního k neměřitelnému i tím, že ani po desetiletích nemusí
být zpochybněny. (Není divu, že jiný slavný britsko-americký historik
architektury, Kenneth Frampton, jenž více tíhne k sociálně kritickému,
tedy ideologickému pohledu, si ve svých dějinách Moderní architektury
tak často vypomáhá citacemi z Roweových rozborů konkrétních děl.)
Druhým základním nástrojem, který Rowe při svých interpretacích často
používá, je komparace, a to mnohdy staveb, jež od sebe dělí staletí:
např. Le Corbusierovy vily Steinových v Garches s Palladiovou vilou
Malcontenta nebo Miesovy univerzitní budovy Crown Hall na Illinois
Institute of Technology s vilou Rotonda. Nejde mu přitom o nahodilé a
šokující srovnání. Právě komparace umožňuje ostřeji ukázat podstatu
toho kterého řešení. Rowe zároveň velmi detailně postihuje shodné
a odlišné rysy moderní a historické stavby. Více shod s Palladiem,
především s jeho východiskem v ideálních proporcích, nachází u
vil Corbusierových, což v roce 1947 muselo nepochybně vyvolat
pobouření, obzvlášť nazval-li tohoto Mistra moderní architektury
„nejdůvtipnějším eklektikem“. Jenže Rowe zároveň ukazuje zásadní
rozdíl oproti palladiánskému schématu (v absenci centrálního prostoru,
který v rámci volného půdorysu je nahrazován akcenty po obvodu),
ale především pro Rowea tvrzení, že Corbusier virtuózně pracuje