Basic HTML Version
p r o s t o r z l í n 1 / 2 0 0 8
4 7
Vily architekta Vladimíra Karfíka
Architekta Vladimíra Karfíka můžeme s trochou nad-
sázky označit za československý protějšek jedné z legend
americké a světové architektury, o pět let mladšího Philipa
Johnsona, neboť zřejmě jako jediný z českých architektů
stačil nejen zblízka poznat zakladatelské osobnosti archi-
tektury 20. století v Evropě a USA, zapsat se do dějin výš-
kových staveb a být propagátorem avantgardy, ale zároveň
přispět i k její eklektické ref lexi, tvůrčím způsobem zachytit
podstatné stylové proudy druhé poloviny 20. století, ať již
to byla poválečná klasicizující moderna, nebo včasná post-
moderní reakce na ni (v Karfíkově maltském období), a to
vše ještě doprovázet prací organizátorskou, pedagogickou
a publicistickou. Podobně jako Johnsonovi mu bylo dopřá-
no prožít téměř celé 20. století.
Jeho nejdůležitější vilové stavby najdeme převážně ve
Zlíně a na první pohled zaujme rozsah jejich stylových
poloh. K tomuto trochu jednostrannému pohledu přispěl
sám autor svou interpretací čtveřice ředitelských vil ve
své knize Architekt si spomína:
Nečakal som, že blížiaca
sa vojna spôsobí, že budem projektovať čtyři stavby, ktoré
oprostený štýl opustia. Štyria najdôležitejší direktori dosta-
li strach z hospodárskeho krachu po vojne a svoje úspory
chteli čiastočne vložiť do výstavby veľkých rodinných domov.
Nakúpili veľké parcely s krásnými stromami. V literatúre si
našli vzory, každý v inom štýle. Dominik Čipera v podobe
anglického vidieckeho sídla, Jožka Hlavnička v tzv. kolo-
niálnom štýle, Hugo Vavrečka v našom kotěrovskom štýle
a František Malota v porýnskom predhitlerovskom. Bola to
trocha náročná, ale pre mňa celkom zábavná úloha, toto
zopakovanie si historických období s primiešaním „zlínske-
ho“… Tieto stavby sme pokladali za druh experimentu; zdalo
sa nám, že dôsledná typizácia by po čase mohla uviaznuť
v schematizme, málo progresívnom a trocha bezduchom,
a tak sme si občas dovolili z tohto prísneho smeru vybočiť
a pokúsili sa o neco mimoriadne.
Karfíkovo zlínské dílo
čítá více než čtyři jím uváděné vily z let 1938–1942, mimo
jiné vilu primáře Bartoše (kolem r. 1934, Nivy 3041), vilu
ředitele Baťových lesů Slámy (kolem r. 1934, Nivy 3042),
vilu ředitele ševcoven K. Rojta (1936–1937, Nad Ovčírnou
3116), vilu Ludvíka Gerbece (1937–1938, Zálešná I 3222)
a mnohé další, víceméně poplatné kánonu baťovské rež-
né architektury. Najdeme mezi nimi ale rovněž vily, které
můžeme ke čtyřem uvedeným přiřadit jako další doklady
stylové plurality přelomu 30. a 40. let: vilu Vojtěcha Bati
(1939–1940, K Pasekám 3369, 277) nebo vilu ředitele
punčocháren Šťastného (1939–1940, Pod stráněmi 743).
Při střízlivějším hodnocení většího souboru vil Vladimíra
Karfíka se pak jejich formální rozrůzněnost stává méně
významnou a vyniknou především dva principy sledova-
né autorem bez ohledu na architektonický jazyk. Prvním
z nich je rozvíjení centrální schodišťové haly od nesmě-
lých utilitárních schodišť z poloviny třicátých let přes
velkorysé pojetí schodiště jako těžiště domu v Čiperově
a Hlavničkově vile až po schodišťovou halu jako centrální,
částečně obytný prostor, ze kterého jsou přístupné prak-
ticky všechny místnosti rezidenční části vily Malotovy.
Součástí uvedené geneze je i rostoucí dynamismus křiv-
ky schodiště, který jde od půdorysu zaobleného čtverce
v Čiperově vile přes kruh u Hlavničkova domu až ke zcela
organické křivce v nejmladší Malotově vile, kde by srovná-
ní s dynamickým barokem nebylo ani trochu nadsazené.
Druhým principem, který je rovněž v Malotově vile dove-
den nejdál, je lineární stupňovité rozvinutí horizontálně
ukončených hmot v prostoru – krajině, s akcenty v kolmo
vystupujících rizalitech, a ukotvení celé kompozice výraz-
nými komínovými tělesy. Samozřejmostí je snaha o propo-
jitelnost hlavních obytných místností přízemí posuvnými
dveřmi a průhledy. Teprve v tomto nejmladším domě
(a rovněž v drobné Gerbecově vile na Zálešné) se uve-
dené principy mění v raf inovanou hru blízkou půdorys-
ným kompozicím F. L. Wrighta, mimo jiné díky posunům
průhledových os a užití nárožních oken (u Malotovy vily
obohacených působivou diagonálou) k vyššímu propojení
interiéru s krajinou. K okenním nárožním diagonálám se
pak architekt vrátí ve svém pozoruhodném postmoderním
návrhu domu pro prezidentku Maltské republiky Agathu
Barbaru na ostrově Gozo z roku 1982.
Místo, dům a jeho stavebníci
Názvem Lazy bývaly označovány svažité paseky na kra-
ji lesa. Dům manželů Malotových, č. p. 3689 je umístěn
na svahu s převážně západní orientací. Spolu se skupinou
okolních vil předních manažérů a ředitelů firmy Baťa –
Jana Tuši, Jana Knapa, šéfredaktora baťovských novin A.
Cekoty (arch. Gahura), B. Dostála (arch. Vítek) a o něco
níž pak vil notáře H. Förstera a ředitele B. Ševčíka (arch.
Lorenc) – dal vzniknout na Lazech zřejmě nejexkluzivnější
vilové čtvrti na severních svazích Zlína. Jejím protějškem
na jižních svazích byly Nivy, zprvu zastavované vilami léka-
řů Baťovy nemocnice a vilou prvního hejtmana zlínského
okresu J. Januštíka.
V pozůstalosti F. L. Gahury je zachován projekt Ma-
lotovy vily z roku 1938 vytvořený pro stejné stavební mís-
to. Karfíkovo realizované řešení lze chápat i jako rozvi-
nutí skromnějšího dispozičního schématu tohoto návrhu,
Vila F. a J. Malotových po obnově – půdorys patra, Formica/Transat 2007
Vila F. a J. Malotových – vstupní hala, foto: Toast pro Transat 2007