Obnova vily Františka a Julie Malotových ve Zlíně pro Dětský domov Lazy

Vilou manželů Malotových vrcholí zlínská vilová tvorba architekta Vladimíra Karfíka a tento dům představuje v jeho díle pozoruhodný protějšek racionální architektury firmy Baťa. František Malota, člen správní rady Baťova koncernu a člen jeho nejužšího vedení, byl v padesátých letech komunisty zbaven majetku a vězněn, ve stejné době byl jeho dům změněn na dětský domov. Majetkové vyrovnání s jeho dědici proběhlo až v roce 2006, a to s cílem zachovat domu jeho druhotnou funkci. Otevřela se tak možnost jeho obnovy. Od roku 2007 je vila kulturní památkou.

Vila je složena ze dvou základních hmot: větší jižní, tvořené původně bytem manželů Malotových, a menší severní, s garážemi, bytem šoféra a pokoji personálu. Obě hmoty jsou zakončeny sedlovou střechou s valbami. Dispozice byla pohodlně uspořádána pro bezdětný manželský pár s vysokými nároky na společenské využití domu. Najdeme v ní budoár či převlékárnu v ložnicovém patře nebo suterénní tančírnu s malým barem. Svažitý terén umožnil otevření suterénu na západ do zahrady, zahradní průčelí je tedy třípodlažní, vstupní východní průčelí má dvě nadzemní podlaží.

Při obnově byl kladen důraz na zachování prostorových, architektonických a řemeslných kvalit domu a hledán takový dispoziční princip, který by je maximálně respektoval a přitom příliš nesnižoval využitelnost objektu pro dětský domov. Výsledkem je zachování Karfíkovy dispozice, odstranění nevhodných minulých zásahů (např. obezdění jižní terasy) a provedení dvou změn: půdní vestavby a úpravy garáže na obytnou plochu (parkování a sklad byly přemístěny do nového dřevěného objektu před domem). Principem fungování domu je jeho nenásilné rozdělení na dva byty, každý pro rodinu s osmi dětmi ve věku od tří do osmnácti let (v souladu s legislativou pro daný typ zařízení, zákonem č. 109/2002 Sb.), a to v domě, jehož dispozice byla původně koncipována v přízemí jako reprezentativní, v patře pak jako privátní, převážně ložnicová.
Vyřešení rozporu mezi původní a novou funkcí spočívalo ve vertikálním uspořádání bytu jedné rodiny v původně servisním křídle kolem obslužného schodiště a v nové půdní vestavbě. K tomuto bytu byla přiřazena jedna z bývalých ložnic patra domu. Součástí tohoto řešení je i prodloužení schodiště do úrovně zahrady, její přímé zpřístupnění a nová okna v bývalých garážích.
Byt druhé rodiny je pak situován v obou historických podlažích uspořádaných kolem hlavní haly. V tomto bytě je soustředěna většina restaurovaných původních interiérů. Pracovna ředitelky je v bývalé knihovně s kompletně zachovaným vestavěným nábytkem, pracovna vychovatelek v bývalé jídelně. Jídelní stůl je nyní součástí sousedního obývacího pokoje, k jeho osvětlení bylo nově proraženo okno v hlavní fasádě, v místě kde počítal architekt Karfík se sochařskou výzdobou nebo oknem.

Vstupy do domu jsou rozděleny na hlavní (pro návštěvy) a dva oddělené postranní vstupy pro obě rodiny na protilehlých stranách domu. Uvnitř dělí oba byty pouze jedny dveře na ochozu haly. Kvalitní suterén slouží jako technické, provozní a skladové zázemí domu a tělocvična (v bývalé tančírně). Jeho dispozice byla provozně scelena kolem středové chodby v intencích Karfíkova řešení.
Při obnově byl proveden průzkum původní úpravy povrchů, na jehož základě byla v řadě případů obnovena barevnost nátěrů i struktura omítek. Zachovány a opraveny byly všechny původní okenní i dveřní výplně včetně kování, skel a původních venkovních rolet, dále vnitřní i venkovní omítky, vlysové a teracové podlahy, tělesa ústředního topení, restaurován byl vestavěný nábytek a další vnitřní dřevěné prvky, podobně jako architektonické články z mramoru a umělého kamene. Stavební zásahy (zejména kompletní výměna inženýrských sítí) se musely historickým prvkům vyhnout. Nové architektonické zásahy byly vedeny snahou o syntézu s původním řešením a nejsou zdůrazněny. Nový mobiliář se historickým formám záměrně nepřizpůsobuje.