Basic HTML Version
Ta doba si pro svůj běh nemohla vybrat lepšího svědka. Masákův
sportovní, činorodý, noblesní, a přitom bohémský styl, který nikoho
kolem nešetří, ale nikdy neuráží, má takový spád, že se čtenář zastaví až
u textů Rostislava Koryčánka a Rostislava Šváchy na konci knihy. Jejich
psaní je jiné a do autobiografie – žánrově vzato – vlastně nepatří, jen
ji rámuje a to je nevděčná role. Na Masákově textu je znát, že praktická
profese architekta může mít při psaní i jistou výhodu: autor ví, že silné
dílo musí mít „tah“, kterému stojí za to mnohé obětovat.
Pro Miroslava Masáka je charakteristická jasná orientace v hodnotách. Je
to přitom orientace intuitivní a tedy riskantní. Díky své povaze a odvaze
tak byl Masák mnohokrát v pravý včas na pravém místě: ve Školce SIAL
i na škole architektury, na Hrádečku i na Hradě. Příjemná je až diářová
stručnost, která nicméně dává tušit, že si autor nechal mnohé pro sebe –
nejvíc možná o své metodě tvorby a výuky. Knihu proto nelze vnímat jako
solitér – je cenným doplňkem nejen Mašinistů (red. M. Masák, Galerie J.
Fragnera 1996), ale i věcí ještě nenapsaných.
Obálkou knihy je méně známé logo známého pražského obchodního
domu. Jeho památková ochrana může být knize ambivalentní pointou:
mašinistický sen se stává součástí obhospodařované zahrady, a je tedy
minulostí. V Liberci tomu tak – bohužel – není.
Publikováno v Bulletinu České komory architektů 1/2007
Tak nějak to bylo
Recenze knihy Miroslava Masáka
Petr Všetečka