Basic HTML Version
dnes vycházejí. Na začátku je ideový námět autora výstavy, obvykle
kurátora sbírky, pak přichází sepsání libreta, neboli rozpracování
námětu do podrobností, co se vystaví. Dále výběr architekta, který
vytváří vizuální podobu výstavy. V celém procesu však často nebývá
nikdo, kdo by „zastupoval“ návštěvníka a hlídal cosi jako návštěvnickou
přívětivost. Nikdo, kdo se specializuje na práci s textem a informacemi,
aby zaručil jejich srozumitelnost pro laiky. Žádné testování, kontrola,
zpětná vazba v průběhu instalace.
„V přípravných týmech v zahraničí bývá i osoba, která zná psychologii
návštěvníka,“ tvrdí doktor Žalman. „Takoví lidé znají typické chování
návštěvníků v expozicích.“ Vědí například to, že tři čtvrtiny návštěvníků
muzea obvykle po vstupu zatočí doprava, proto je dobré klíčový
exponát umístit vpravo a ne vlevo, kde by ho mohli minout. Jen pět
procent lidí čte všechny texty, pět procent nečte žádné a ostatní si
vybírají - proto musí být důležité informace dostatečně výrazné. Pokud
je klíčový exponát malý, je třeba mu pomoci nasvícením či teplými
barvami pozadí. Nic pak nepřitahuje návštěvníka víc než vchod do další
místnosti, kde může být něco lepšího - proto je dobré instalaci udělat
tak, aby vchod hned nebyl vidět a návštěvník měl víc času na prohlídku.
„Jsou to fakta dostupná z literatury, která vycházejí ze zahraničních
výzkumů a zkušeností, ale jen málo kurátorů má snahu tyto informace
vyhledávat a studovat,“ namítá Žalman.
Všechny tyto informace by měl zvládat specialista na vystavování.
Muzejní teorie se od revoluce vyučuje na vysokých školách v Brně a
Opavě, existují i kurzy pro muzejní pracovníky, do muzejní praxe se ale
teorie zatím prosazuje těžko. Podobu nových expozic zpravidla vymýšlí
kurátor sbírky, tedy specialista na obor, kterým může být zoologie,
hudba nebo třeba hornictví. „Celou dobu se v muzeu stará o stav sbírky,
píše odborné práce, nebývá ovšem odborníkem na vystavování podle
současných trendů. Přitom je v celém procesu klíčovou postavou.
Najednou se toho po něm chce hrozně moc,“ poznamenává Žalman.
Bývalý náměstek pro výstavní činnost Národního muzea Karel Ksandr
razí názor, že o návštěvnickou přívětivost by se měl starat architekt
výstavy. „Reprezentuje pohled zvenku, má možnost kurátora ovlivnit,“
říká Ksandr. Architekti se však tomuto názoru obvykle brání. „Umíme
řešit prostor a jeho funkce. To, že někdy jdeme nad rámec zadání a
místo pouhé instalace výstavy zasahujeme do celé koncepce, ale není
samozřejmé,“ oponuje Petr Všetečka, architekt vnitřního uspořádání
Památníku na Vítkově, který v tomto případě nad rámec zadání zašel.
„Umíme vizuálním a prostorovým řešením vyvolat emoce a zážitky,
ale nejsme experti na návštěvníky a vystavování. To je úplně jiný obor,
sami bychom uvítali nějakého režiséra či dramaturga výstavy, někoho
zvenčí, kdo má odstup, zhodnotí hlediska muzejníků a architekta a určí
třeba, které informace se zobrazí jako text, co jako film, jaká se použije
technika.“
…
publikováno v časopise RESPEKT 33/2010
Vnímání muzejního exponátu se mu tedy musí zdát a priori nudné
už jen proto, že se nehýbá,“ říká muzejní teoretik Ladislav Kesner.
Kromě statičnosti se na nudě podepisuje i nesrozumitelnost, snaha
zahltit návštěvníky spoustou věcí a vůbec neschopnost ctít celou řadu
posledních trendů zajímavého vystavování.
…
Lukešův náměstek Karel Ksandr vysvětluje úspěch památníku i volbou
invenčního architekta, kterým byl Petr Všetečka a jeho studio Transat.
„Vymyslel spoustu zajímavých řešení, například expozici umístil dovnitř
vestavby, která neruší vyznění budovy. Když vejdete a prohlížíte si třeba
dopis na rozloučenou Milady Horákové, budova vás nerozptyluje. Také
originálně navrhl vstup do podzemí. Na všem s kurátory spolupracoval,
zasahoval do celé koncepce.“
...
Jak uvažuješ, návštěvníku?
Jak má tedy vlastně vypadat muzejní expozice, která by mohla
konkurovat jiným, podstatně akčnějším typům dnešní zábavy? Nutně
to neznamená, že by Národní muzeum mělo rozpohybovat svou kostru
velryby. Jen je třeba myslet na to, co prokazují dosavadní výzkumy:
pozornost člověka odchovaného televizí a počítačovými hrami je na
fyziologické úrovni strukturálně odlišná od pozornosti jeho předků.
Soustředí se na nové stimuly. Zajímá ho vztah mezi navazujícími
obrazy a scénami. „Instalaci předmětů můžete řešit tak, že jí dáte
formu příběhu,“ vysvětluje Ladislav Kesner. „Pomůže udržet pozornost,
nabídne divákovi porovnání s osobní zkušeností, vyvolá emoce. Musí
však být srozumitelný a jednoduchý. Navíc vizuální podoba expozic
nesmí přispívat ke smyslovému přetížení.“
Když tedy chceme, aby divák sledoval něco tak statického jako muzejní
exponát, musí k tomu mít podmínky: jeho pozornost by nemělo nic
zbytečně rozptylovat (třeba výrazné předměty v okolí vitríny), instalace
exponátu by měla být dostatečně výrazná. Vše by se mělo podřídit
vyvolání úžasu, protože, jak říkají odborníci, to je velký potenciál
muzeálních exponátů. Jejich autenticita přináší druh zážitku, jaký
televize nebo internet nikdy nemůže poskytnout.
Navzdory teorii se u nás muzejní expozice instalují až na výjimky stále
postaru. Vizuálně jsou třeba krásné, ale nemusí být vždy srozumitelné
a zajímavé. „Kořeny tohoto stavu můžeme hledat v době totality, kdy
v centru pozornosti muzeí nestál návštěvník. Podle zákona z roku
1959 byla muzea především odbornými, vědeckými, badatelskými
institucemi a podle toho jejich práce vypadala,“ říká doktor Jiří
Žalman, který má na starosti muzea a galerie na ministerstvu kultury.
„Shromažďovala a oprašovala sbírky, publikovala poznatky. Dnes jsou
poskytovateli veřejných služeb, ze zákona musí pořádat minimálně dvě
výstavy ročně, prezentovat sbírky je jejich povinností. Všude se snaží,
ale ne všude to umějí.“
Ministerstvo kultury žádné metodologické pokyny pro vystavování
nepřipravuje, vše nechává zcela na kompetenci ředitelů. Všichni se
proto spoléhají hlavně na literaturu, které je v tomto směru docela
dost a zpracovává zahraniční zkušenosti a výzkumy. Ne každý si ji však
přečte.
Pro tvorbu výstav existuje všeobecný postup, z jehož znalosti instituce