Národní centrum zahradní kultury v areálu Arcibiskupského zámku a Květné a Podzámecké zahrady v Kroměříži

Předmětem projektu je vytvoření multioborového centra, které se bude orientovat na tvorbu metodik pro obnovu historických zahrad a parků a následnou péči o ně. Jeho program zahrnuje nejen dlouhodobý proces vzorové obnovy kroměřížských zahrad, ale i zpracování tématických historických pramenů mimořádné arcibiskupské knihovny, dále prezentaci zahradního umění veřejnosti a rovněž praktické kurzy.

Kroměřížský soubor památek zapsaný v seznamu UNESCO je charakteristický rozložením zámku a zahrad do širší struktury historického města a vzájemným sepětím s ní. Pro umístění nových edukačních, badatelských, návštěvnických i správních a provozních prostor Národního centra zahradní kultury bylo nutné na počátku projektu co nejlépe pochopit záměry všech generací tvůrců zámku a zahrad.

Kompoziční rozbor historického vývoje arcibiskupských zahrad v Kroměříži

Zpočátku se obě zahrady rozvíjely v uzavřených prostorách ohradních zdí. Přesto se zajímavý kompoziční přesah zahrad objevuje již v první fázi, při založení Květné zahrady architektem Giovannim Pietrem Tencallou za biskupa Karla II. Liechtensteina–Castelcorna v letech 1664 - 1675.

Pravidelná a na první pohled jasně čitelná a uzavřená Tencallova kompozice Květné zahrady, jak ji známe z dobových grafických listů G. M. Vischera a J. van den Nypoorta (1691), „přesahuje" vymezený půdorys zejména dominantními stavbami Rotundy a Kolonády, vnímatelnými z širokého, tehdy málo zastavěného okolí zahrady. Drobným, ale neméně zajímavým prostorovým přesahem bylo také umístění vyhlídek s altány na Jahodových kopečcích. Ty byly osazeny na pohledové ose směřující na věž zámku (rovněž „vyhlídku“) a svou výškou umožňovaly vnímání celého panoramatu Kroměříže. Kompozičně tak spojovaly Květnou zahradu se zámkem.

Klíčovým obdobím pro krajinářské a městské souvislosti jsou však až klasicistní úpravy obou zahrad dané suverénním autorským vstupem architekta Antona Archeho za arcibiskupa Maxmiliána Sommerau-Beeckha v letech 1837 až 1853. Nové analýzy provedené v rámci generelu prokázaly, že cílem Archeho úprav nebylo jen rozšíření a dotvoření dvou samostatných a relativně od sebe vzdálených zahrad, ale zároveň jejich kompoziční propojení v jeden krajinný celek.

Nové stavby Arche umístil do velkoryse pojatého prostorového plánu, přičemž jejich architekturou vtipně podtrhl jejich vzájemný vztah i rozdílný slohový rejstřík. Protějškem nově vybudovaných podélných skleníků ortogonální Květné zahrady se tak stala segmentová stavba skleníku v  Podzámecké zahradě, podobně pak monumentální Kolonáda Květné zahrady našla organický ekvivalent v zakřivené Maxmiliánově (Pompejské) kolonádě v zahradě Podzámecké. Ústředním prvkem této „symetrie“ se stal soubor staveb vzorného hospodářství pro chov skotu – Maxmiliánův dvůr. Ten byl postaven na křížení osy Dlouhého rybníka a úhlopříčné osy Květné zahrady, a byl zároveň komponován svou podélnou osou – osou symetrie - na příjezdovou cestu do Kroměříže. Tyto vazby teprve ozřejmují monumentální kompozici tohoto dvora, který, byť je dnes od ostatních staveb souboru vlastnicky i funkčně oddělen, urbanisticky nepozbyl ničeho ze své platnosti v obrazu celého města.

Souhrnně tak můžeme kroměřížský soubor interpretovat jako obraz dvou nadčasových způsobů popisu univerza umělou krajinou. V prvním případě ortogonální a perspektivní geometrií ohraničeného mikrokosmu (Květná zahrada), ve druhém pak postupem opačným, tedy uspořádáváním (ovládnutím) neohraničeného makrokosmu města a krajiny organickým rozvinutím (promítnutím) původní kompozice.

Prostorový koncept obnovy zahrad

Výsledky analýzy, zejména nově popsaný rozsah klasicistního krajinářského souboru, byly využity k pochopení urbanistických detailů a při tvorbě konceptu obnovy obou zahrad. Umístění jednotlivých funkcí Národního centra zahradní kultury tak lze chápat jako novou interpretaci historických souvislostí.

Na prvním místě má být potvrzen silný duch založení obou zahrad. Celková kompozice Květné zahrady bude rehabilitována do podoby podle G. P. Tencally, s komunikačním schématem podle pozdějších úprav (boční vstup A. Archeho). Zcela zaniklá část zahrady bude obnovena jako „zahrada v zahradě“, tedy „vložením“ rekonstrukcí původních užších zahrad Holandské a Pomerančové do plochy rozšířené na začátku 18. století. Zbylý pás bude vizuálně oddělen a nově autorsky zpracován.

Podzámecká zahrada bude ponechána ve své vrstevnaté struktuře scelené v 19. století krajinářským parkovým pojetím. V rámci projektu má být rovněž posílen vztah, resp. funkční propojení zahrady a zámku, v zámku samém pak zpřehlednění prostorových vazeb interiéru, rehabilitace a nové využití několika dosud zchátralých místností a vybudování stálé expozice zahradního umění s využitím rozsáhlých arcibiskupských sbírek, a to ve vazbě na zámeckou obrazárnu a knihovnu.

Vstupní prostory zahrad

Významově zesíleny jsou vstupní prostory obou zahrad ve skleníkových partiích vytvořených Antonem Archem. V obou zahradách se mají stát místem, kde bude návštěvníkům nabídnuta podrobná informace o každé ze zahrad a komfortní zázemí. K tomu přistupují nově vložené či artikulované funkce: výukové, výstavní, konferenční a společenské prostory ve vstupním objektu a ve Studeném skleníku v Květné zahradě, v Podzámecké zahradě pak (výhledově) rekonstrukce torza segmentového skleníku do původního tvaru pro návštěvnické zázemí. Využití historicky hodnotných objektů pro aktivity Národního centra zahradní kultury bylo jednou z priorit lokalizací, nejen kvůli minimalizaci novostaveb, ale rovněž z nutnosti záchrany těchto pozoruhodných objektů.

V Květné zahradě se stane obnovená vstupní partie těžištěm nově propojené východní části zahrady, která je dnes v torzálním stavu. Severním směrem od vstupního objektu se skleníky bude tvořena již zmíněnou Holandskou a Pomerančovou zahradou, jižním směrem pak zahradnictvím, Králičím kopečkem a prostorem Ptáčnice. Všechny tyto části zahrady budou rehabilitovány, metoda bude v každém konkrétním případě odpovídat míře poznatelnosti původního stavu: rekonstrukce zaniklých částí zahrad podle dobových vyobrazení a archeologie, nové zahradnictví volně interpretující historickou situaci zaniklé Bažantnice, aluze zaniklého Králičího kopečku na základě archeologického nálezu jeho půdorysné stopy, restaurování Ptáčnice. Částečně obnovena bude i původní fauna, zejména pro dětské návštěvníky.

Zahradnické zázemí zahrad

Na vstupní partie obou zahrad navazují zahradnictví, v provozní i historické logice umístění. Právě zahradnictví, tvořená většinou utilitárními stavbami z druhé poloviny 20. století bez architektonických kvalit, představují dnes největší potenciál nutných změn, neboť ve své stávající podobě nevyhovují nárokům na soudobý zahradnický provoz, a tím méně pak zpřístupnění veřejnosti v rámci aktivit Národního centra zahradní kultury. Rozsáhlé plochy obou zahradnictví mají v zahradách navíc podstatné prostorové, kompoziční a estetické souvislosti a jejich podoba by měla (podobně jako v historii) spoluvytvářet kulturu pracovního prostředí zahrad. Z těchto důvodů budou oba areály zahradnictví přestavěny. V Květné zahradě budou návštěvníci zcela v logice její dispozice zahradnictvím přímo procházet (ukázky činností, kursy, praxe frekventantů Národního centra, prodej produktů návštěvníkům apod.), v Podzámecké zahradě bude pak zahradnictví především technickým a strojovým zázemím pro obě zahrady. Toto zahradnictví je dnes umístěno na svažitém pozemku, jehož dolní část je součástí záplavového území Podzámecké zahrady. Zabírá rozsáhlou plochu v nejživější části zahrady, celoročně užívané návštěvníky (včetně zimního bruslení na Dlouhém rybníce). Provozní studií byla potvrzena možná redukce ploch tohoto zahradnictví a proměna jeho dolní části na pobytově-sportovní plochy s novým pavilonem klubovny-loděnice, tedy na plochy, postrádané především dětmi. Nového rozhraní louky a zahradnictví (v historické stopě) lze využit při úpravě terénní konfigurace dvora zahradnictví tak, aby nové objekty pro zahradní techniku stály nad úrovní povodně. Obě zahradnictví čeká náhrada většiny nejmladších staveb lehkými novostavbami v novém půdorysném uspořádání, respektujícím celkovou kompozici zahrad. Součástí tohoto kroku je i revize technického vybavení. Jde tedy o vytvoření nástroje pro obnovu a péči o zahrady, která bude dlouhodobou činností s nutnými metodickými souvislostmi. Zároveň jde ale i o faktický počátek této obnovy.

Voda a porosty

Životně důležitým prvkem obou zahrad je jejich vodní režim. Proto je součástí projektu i řešení zásobování Květné zahrady vodou, které je vyhodnocováno v řadě variant zohledňujících historická, technická a rovněž provozně-ekonomická hlediska. Součástí vodního režimu bude jímání dešťových vod ze zpevněných ploch. V Podzámecké zahradě je paralelním projektem řešena obnova a doplnění existujícího vodního režimu zahrady do funkční podoby. Voda jako prostorový, mikroklimatický a aktivní prvek bude pak do zahrad vrácena obnovou a rekonstrukcí atraktivních vodních prvků na místech, kde dříve byly. Především půjde o dvojici Pstružích rybníčků v Květné zahradě, k jejichž podrobnějšímu poznání přispěl archeologický průzkum provedený v roce 2009, dále o Neptunovu fontánu v Holandské zahradě a bazén kolem Ptáčnice. Pro vnitřní rozvod vody v prostoru Květné zahrady budou obnoveny původní zděné štoly.

Porosty budou obnovovány dlouhodobě, a to kombinací péče i dosadeb v intencích celkové kompozice. V Květné zahradě budou doplněny postupně všechny zaniklé plochy vegetací, ke kterým existuje podrobný doklad o jejich historické podobě (respektováno bude mladší parterové pojetí architekta Pavla Janáka před Kolonádou). V první fázi půjde o porosty klíčové pro kompoziční skelet zahrady, především o chybějící střihané zelené stěny.

Ve Štěpnici Květné zahrady má v dlouhodobé perspektivě vzniknout genofond starých odrůd ovocných stromů, extenzivněji udržované odlehlé části Podzámecké zahrady mohou sloužit jako přirozené biotopy. Tyto dnes aktuální tendence zahradního umění mají v kroměřížských zahradách své historické základy.