Basic HTML Version
protože bylo složeno z trosek, v nichž T. Baťa zahynul. Hovoří se ale o
dalších dvou strojích, které byly pro dokompletování vraku použity.
Myslím si, že pouštět se do repliky tohoto stroje by také nebylo správné
– to je to, o čem jsem hovořil na začátku – právě firma Baťa dala světu
něco daleko cennějšího – např. letadlo Zlín 12, které vzniklo před válkou
v Otrokovicích, díky zdejším konstruktérům. Nahlížel jsem do historie
baťovského letectví, které bylo poměrně významné a vím také, že toto
letadlo se ještě dá sehnat nebo zapůjčit v originále, např. Vojenský
historický ústav ve Kbelích vlastní Zlín 12 v depozitáři. Je jasné, že
ten prostor bez letadla být nemůže. Ale jednoznačně bych se klonil
k tomu, abychom tam instalovali slavné letadlo, které vzniklo tady
a bylo vyváženo do celého světa. Letadlo, které znamenalo poměrně
velký úspěch zdejších konstruktérů a designérů. A pokud ne toto
letadlo, pak existuje ještě jedno letadlo, v Kanadě, v soukromé sbírce,
je to letadlo L10A OK CTA – letadlo se kterým Jan Baťa létal po světě,
které existuje, i když by bylo složité získat jej zpět. Baťa dokonce cestu
po světě v tomto letadle popsal – jsou tu tedy možnosti řešit tuto
záležitost autenticky – nevracel bych se rozhodně k Junkersu. Pokud
jde o klima, pak vzhledem k tomu že budova by byla na bázi muzejní,
klima by mohlo být standardně kolem 20ºC ± 5º, podle ročního období.
I na to by se stavba myslím dala zabezpečit – samozřejmě v této chvíli
nevím, jakým způsobem by se muselo přistoupit k tepelně izolačním
vlastnostem pláště, protože to zasklení tam bylo jednoduché a muselo
mít od začátku své technické problémy. A ještě jedna věc: památník byl
objektem v krajině, je tedy potřeba provést úpravu zeleně na náměstí
TGM. A pokud jde o vitríny, domnívám se, že když v tom objektu vitríny
byly, že tam býti mohou, protože proto ten dům byl postaven. Vitrínami,
které budou řešeny decentně, také v této chvíli neumím říct konkrétně
jak, se nic nezkazí.
Ladislav Lábus:
Já bych zde jednoznačně podporoval tu restauraci původního stavu a
šel bych co nejdál v tom, co tady naznačila už paní Jiřičná: do kostela
se nechodíme ohřát. S tím, že vytápění není takový problém, spíš tam
bude v létě pár týdnů nepříjemně. Já bych si nedělal starosti ani s
tím výtahem, já bych ho tam prostě nedělal. Když to opět srovnám s
kostelem: invalida se na chór také nedostane. Takže buďme velkorysí a
nepřehánějme některá dobová témata ad absurdum. Řešení takového
výtahu bude každopádně velice bolestné. Takže ve všech těch otázkách
bych byl maximálně velkorysý a uctivý k tomu, že je to památník. Když
jde někdo do památníku, tak ať se jde před tím vyčůrat někam jinam.
Petr Všetečka:
Krátce bych zareagoval na technické otázky, které tu byly v jednotlivých
vstupech zmíněny. Začnu od konce. S letadlem Zlín je to zajímavý nápad
a stálo by za to jej detailněji prověřit. Pokud jde o ten druhý typ, se
kterým Jan Baťa obletěl svět, jedná se o stroj Lockheed Electra, a to
by Památník musel být dvakrát tak veliký než je. Takže to samozřejmě
beru jako určitý bonmot, protože Karel Ksandr jako bývalý náměstek
ředitele Národního technického muzea toto musí dobře vědět. Nicméně
je pravda, že zůstává otázkou, zda má smysl vyrábět Junkers, když ho
nemáme. O replice jsem mluvil z toho důvodu, že když jsme se tou
otázkou zabývali, zjistili jsme, že šlo o jakousi maketu sestavenou z
trosek letadla a nesenou čtyřmi subtilními ocelovými sloupky. Jednou z
vlastností té makety proto muselo nevyhnutelně být, že byla lehoučká
a sestavitelná v památníku z menších dílů – to letadlo muselo být
zbaveno téměř všeho, co v něm nemuselo být, nejen motoru. Proto se
domnívám, že jakýkoliv letoun zapůjčený z nějaké sbírky bude pro nás
diskvalifikovaný, protože bychom ho museli do velké míry zničit. Mě ale
F. L. Gahury musí být památník ideový, tak je skutečně stěžejní říci si,
kam chceme tuto stavbu vlastně dotáhnout. Jak ji chceme prezentovat
a co si od toho slibujeme. Já se tedy domnívám, a mám na to také
jednoznačný názor, že tou ideou by mělo být představit nejen Zlínu, ale i
celé republice, Evropě a světu to, co tady vzniklo, co se tady vybudovalo
a co tu fungovalo, pak bylo přeneseno do světa, když historie zamezila
pokračování zde ve Zlíně, a co vlastně funguje dodnes. A proto si
myslím, že obnovit památník do podoby, v jaké byl před válkou nebo do
čtyřicátých let, by nebylo dobré, protože to by byla expozice, která by
zaujala víceméně jenom místní region, ale asi by neřekla tolik do světa.
Vnitřek by měl být vlastně moderní, měl by přiblížit, co znamenaly
Baťovy závody, co znamenala idea vzniku Baťových závodů, principy,
na kterých byly vybudovány. Co znamenal například v oblasti práce
se zaměstnanci, v široké oblasti výroby, včetně výroby strojů, letadel,
materiálů, vznikly tady filmové ateliéry. Tedy představit tu celistvost.
No a pak je tu, řekněme, ta umělecká rovina, z čehož je samozřejmě
jednoznačně vyzdvihována architektura – jaká architektura tu vznikla,
jací slavní architekti tu působili. Já jsem měl to štěstí provázet v roce
1986 pana profesora Karfíka na jeho cestě do Výmaru, kde měl několik
přednášek a výstavu. Za ten týden jsem skutečně pochopil, co byla
firma Baťa, a jak to fungovalo. Jako Pražák jsem to do té doby podrobně
neznal. Domnívám se, že idea je na prvním místě, a s tím souvisí i ta
stavební a architektonická obnova vlastního památníku. Souhlasím se
všemi předřečníky, že výsledek té stavební a architektonické opravy je
vlastně tady – to je ta socha, to je ten sakrální prostor, ta dokonalost
té architektury. To si myslím, že je jediné řešení. Zlín jako celek má
v současné době možnost ukázat tři principy památkové péče. Jeden
je hotový, druhý se realizuje a třetí by právě mohl být uplatněn u
této stavby. Ten první je kvalitní obnova s částečnou adaptací – to se
domnívám, že je 21. budova, a už za těch pár let je zřetelné, že tento
přístup ke „zlínským Hradčanům“ byl zvolen správně – samozřejmě
obrovským úspěchem bylo, že byl zachován provoz, pro který byla
budova postavena, že zůstala využívána pro administrativu. Druhý
princip ukazuje v současnosti realizovaná novostavba filharmonie a
kongresového centra, kdy na místě kvalitní architektury školy, která
bohužel zanikla z těch či oněch důvodů, vzniká kvalitní novostavba,
která svým způsobem evokuje například půdorys té původní stavby. To si
myslím, že je princip zcela správný, a jsem velmi rád, že se prosadil i ve
vědecké radě Národního památkového ústavu, kde se k tomuto návrhu
Evy Jiřičné vedla zajímavá diskuze. Třetím principem, který je tu před
námi, je kvalitní restaurování stavební památky na základě průzkumů
– stavebně historického, stavebně technického, materiálového a
přírodovědných průzkumů. To znamená, kompletní restaurace na
základě vstupních jednoznačných principů. Tyto tři principy památkové
péče je možné ve Zlíně dotáhnout do konce – nechci tím otevírat bolavé
místo památkové péče a života ve Zlíně – rekonstrukci baťovských
rodinných domů, to zdaleka ne, ale pro tyto tři stavby by tyto principy
mohly platit. Co se týče budoucnosti památníku, je jednoznačné, že
tato stavba potřebuje nějaké zázemí. Ve třech variantách, které jsme
viděli, je naznačeno kam toto zázemí může být vloženo – do svahu za
stavbu. Jsem stejného názoru jako paní profesorka Jiřičná, co se týče
umístění výtahu, rozhodně bych jej nevkládal dovnitř, protože vnitřnímu
prostoru by tak bylo něco ubráno a uškodilo by mu to. Volnost prostoru
a konstrukce, jednoduchost – v tom právě spočívá elegance, krása a
význam té stavby. Takže si myslím, že i šikovnou konstrukcí, možná
skleněnou v duchu hi-tech, to nevím, to neumím, by se dala konstrukce
výtahu řešit na té straně ke svahu. Na starší a imobilní občany musíme
i v takovém případě myslet. Co se týče letadla, i tady mám jednoznačný
názor. Letadlo Junkers, které tam bylo, bylo samozřejmě významné,