Basic HTML Version
Česká muzea jsou v pohybu. Budovy se často poprvé ve své historii
rekonstruují, expozice se obměňují, muzea stojí o návštěvníky. Přesto
někde stále vládne nuda. Pokoušeli jsme se zjistit proč.
„Dobrý den, tudy vcházíte do expozice Křižovatky české a
československé státnosti, od první republiky do současnosti. Nebo
můžete vyjet výtahem a prohlédnout si prezidentský salonek a
vyhlídku,“ říká milá starší paní u vchodu. „Tady jste ve slavnostním
sále, pokud chcete, povím vám něco o historii,“ nabídne za chvíli její
kolega.
Nepřipravený návštěvník nové expozice soudobých českých dějin
umístěné v Národním památníku na hoře Vítkov v Praze může být
informovaností a vlídností personálu snadno zaskočen. Dosud jsme
totiž v muzeích a galeriích slýchali spíš protáhlé sykavkovité „nesahat“.
Jenže památník na Vítkově není obyčejné muzeum. Budova je sama
o sobě exponátem: postavená na konci třicátých let měla oslavit
hrdinství československých legionářů a dodnes trochu připomíná
chrám. Uvnitř je návštěvník obklopen mramorem, vysokými stropy,
barevnými vitrážemi, zlacenými mozaikami, bronzovými sochami.
Až červené čalounění židlí a výmalba ve slavnostním sále působí na
pietním místě nečekaně optimisticky. Modrá tapeta v prezidentském
salonku nese motivy ptáků z roucha, které se našlo v hrobce českých
králů ve svatovítské katedrále. Když se pak komunisti v padesátých
letech rozhodli udělat z památníku mauzoleum pro tělesné ostatky
Klementa Gottwalda, doplnili výzdobu ve stylu socialistického
realismu. Od té doby si památník nesl pečeť neoblíbenosti. Teď ale
díky nejnovější instalaci Národního muzea ožívá.
V každé místnosti monumentu najdeme informace o původním
účelu. V bývalé Síni Rudé armády je nový prstenec se seznamem
osvoboditelských vojsk. Ve vykachlíkované místnosti v podzemí
se pouští audiozáznam s fotografiemi, jak se tu kdysi starali o
gottwaldovskou mumii. V historické expozici můžeme sledovat
třeba interaktivní mapy Československa s národnostním složením a
vyznačením, jak se měnily hranice v období kolem války. Je tu dopis
na rozloučenou Milady Horákové, text mnichovské dohody, Palachovy
lístky do menzy, dobové filmové dokumenty. Na závěr (nebo na úvod)
si můžeme dát vyhlídku s pohledem do útrob přilehlých čtvrtí - Karlína
a Žižkova. „Už musíte jít?“ lituje paní u vchodu po dvou hodinách
prohlídky. „A viděli jste zlatý brk, kterým Masaryk podepsal vyhlášení
nezávislosti?“
Památník byl v dnešní podobě otevřen na podzim 2009 a je první
expozicí, kde si Národní muzeum zpracovalo návštěvnický průzkum.
„Slyšeli jsme nejrůznější ohlasy,“ říká generální ředitel Národního
muzea Michal Lukeš. „Návštěvníci jsou z devadesáti procent spokojení
a chtějí se sem vracet. Odborníci nám však leccos vytýkají - jednak že
jsme odstranili část přestaveb z padesátých let, které dokumentovaly
tehdejší účel. A jednak že historická expozice je příliš zjednodušující a
nezpracovává kontroverzní témata, jako třeba odsun Němců. Ale my
jsme chtěli poskytnout jen základní informaci a zároveň vyvolat emoce,
probudit zájem. Jsem zastáncem teorie, že muzeum má skrze předměty
vyprávět příběhy.“
…
Ukázat co nejvíc
Živost expozice českých dějin na Vítkově je zatím v Česku spíš
výjimkou. „Většina muzeí je pro lidi nepřitažlivá, protože stále vycházejí
z dobových zvyklostí vystavování. Jenže dnešní divák je konfrontován
s jinými formami vizuální zkušenosti než dřív. Je zvyklý sledovat filmy.
Továrny na zážitky
Martina Králová