Basic HTML Version
p r o s t o r z l í n 1 / 2 0 0 8
4 6
Kontinuita zlínské vily
Zlínské vily můžeme označit za svébytný architektonic-
ký fenomén, který dovolí nahlédnout aspirace tvůrců měs-
ta a jeho hospodářské a politické prosperity z nečekaných
úhlů a v překvapivých souvislostech, v sériové stavební pro-
dukci firmy Baťa jinak skrytých. Vila je zkrátka natolik in-
dividuálním výtvorem, že o svých tvůrcích (tedy majitelích
i architektech) promluví, i kdyby si to nepřáli. Paradoxem
vily jako stavebního typu je pak to, že osudy těchto sta-
veb jsou výmluvnou ilustrací obecných dějin zeměpisného
prostoru, ve kterém se nacházejí. V tomto smyslu potvrzu-
jí zlínské vily smutný kontext středoevropský, ze kterého
udělala druhá světová válka nadlouho kontext východoev-
ropský, nepřátelský jakémukoli individuálnímu cíli. Vila
v sobě přitom má přímo geneticky zakódován předpoklad
individuální kontinuity. Jak s ním ale v uvolněném kontextu
postkomunistickém naložit? Na jedné straně byla původní
kontinuita rodící se zlínské elity baťovské éry, z níž nezbylo
téměř nic, na druhé straně je kontinuita trvající minimálně
padesát let, daná tím, že se ve Zlíně z nejluxusnějších vil
stala po válce zařízení pro děti a tato zařízení – původ-
ně kolektivisticky orientovaná – dnes hledají komornější,
více rodinný styl péče, kvalitu nezaměnitelného prostředí
formujícího mladou osobnost. Není i toto plnohodnotná
příležitost pro zlínskou vilu? Abychom se v tom lépe zori-
entovali, podívejme se na reprezentativní vzorek zlínských
vil optikou zachovalosti jejich architektury a srovnejme si
přitom jejich osudy z poslední doby. Zjistíme, že neexistuje
obecný recept na to, k čemu by dnes měly sloužit, nejsou-li
již v původních rukou. Několik z nich je trvale v péči pů-
vodních majitelů nebo jejich dědiců či pokračovatelů a tyto
domy, sloužící převážně původnímu účelu, pokládám za
určující pro identitu města, neboť představují většinou onu
samozřejmou souvislou péči, která není vidět, protože ne-
chává věci na svých místech (za všechny jmenuji jen některé
z nejzachovalejších: vilu B. Ševčíka, J. Tuši, B. Dostála, vilu
ředitele Šťastného, vilu primáře Černoška, vilu ing. Zik-
munda). Jiné vily o své majitele přišly různými způsoby,
většinou neomluvitelným poválečným zestátněním, vynuce-
ným darováním apod. nebo o něco později prodejem (Liš-
kova vila) či darováním státu oproti finanční kompenzaci
(Hanzelkova vila). U těchto státem získaných domů se pak
víceméně opakuje několik obvyklých osudů: některé byly
po válce (nebo již během ní) rozděleny na dva a více bytů
a jsou po privatizaci v devadesátých letech ve společné péči
bývalých nájemníků a neznám jediný případ – ani z jiných
měst – kdy by to vedlo k dlouhodobě dobrému výsledku (ve
Zlíně např. Rojtova vila v ulici Nad Ovčírnou, Slámova vila
na Nivách). Další jsou již zmíněnými dětskými domovy či
stacionáři a často to přispělo k citlivému uchování jejich ar-
chitektury (Malotova a Čiperova vila), někde ale i k jejímu
úplnému zničení (Hanzelkova a Gerbecova vila). Řada vil
se po složitých majetkových transferech devadesátých a ná-
sledujících let stala sídly soukromých firem či znovu luxus-
ními rezidencemi. Zde je výsledek překvapivě smutný, neboť
některé významné domy byly prakticky zničeny a posléze
uvedeny do stavu jakési přibližné kopie (Liškova a Hlavnič-
kova vila) nebo alespoň zbaveny většiny svých autentických
prvků (Vavrečkova vila). Specifickým pokusem o návrat je
pak vila Tomáše Bati, změněná v roce 1951 v dům pionýrů
a obnovená po restituci Tomášem Baťou mladším v letech
1996–1997 jako sídlo Nadace Tomáše Bati, bohužel ovšem
rovněž se značnou újmou na autenticitě.
Následující text ilustruje na osudech jedné z nejpozoru-
hodnějších zlínských architektur, vile ing. Františka a Julie
Malotových na Lazech, dnes sídle dětského domova, rozpo-
ruplné otázky kontinuity. Příležitost k tomu dává její obno-
va Zlínským krajem v roce 2007. Je-li v tomto textu i v ob-
nově jako takové přijata myšlenka potvrzení druhé identity
vily – dětského domova – jako nejrozumnějšího východiska
z dané právní situace po částečné restituci objektu, nemá
tím být nikterak dodatečně ospravedlněna hluboká lidská
i majetková perzekuce zcela nevinných lidí, manželů Ma-
lotových, orgány Československého státu, která, domnívám
se, nebyla nikdy dostatečně odčiněna.
P e t r V š e t e č k a
V i l a F r a n t i š k a
a J u l i e M a l o t o v ý c h
v e Z l í n ě
Vila F. a J. Malotových ve 40. letech, foto z knihy Pavla Nováka Zlínská archi-
tektura 1900–1950
Vila F. a J. Malotových po obnově – situace s půdorysem přízemí, Formica/
Transat 2007